MF DNES

Já jsem sparťan!

V Kosovu se narodil. V Česku žije osmadvacet let. Proto má Beni Simitči dilema: komu přát?

- David Čermák Jan Palička

Než ve své kanceláři na Podvinném mlýně začne vyprávět, uvelebí se v křesle ve žluto modročerve­ných barvách. Za ním na stěně svítí obří sparťanský znak.

U rodičů, kteří vedou obchod s oblečením, má zase vyvěšenou kosovskou vlajku, hned vedle poličky s futsalovým­i trofejemi.

Ale to všechno v Česku, kde už je skoro osmadvacet let doma.

Proto Beni Simitči, trenér futsalové Sparty, nedokáže říct, komu bude ve čtvrtek večer přát. Kosovu, kde se narodil. Nebo Česku, kde žije.

V přímé bitvě o fotbalové mistrovstv­í Evropy. Ani to, že bude sedět v Plzni na tribuně vedle kosovské delegace, neznamená, že bude mačkat palce hostům.

„Česká asociace mě požádala, abych se o Kosovany po příletu staral. Kdo jiný by to taky měl dělat?“usměje se zarostlý chlapík s temnýma očima, kterému byste devětačtyř­icet nehádali.

Jistě, kdo jiný? Lepší pojítko mezi českým a kosovským sportem nenajdete. I když se usadil v Praze, zná Simitči osobně kosovské funkcionář­e i asistenta trenéra: „Jen ty mlaďase, co hrají, už ne. Vyrůstali v cizině, jsou to děti utečenců.“

Utečenec jste i vy.

Já utéct musel. Když v jednadevad­esátém začala válka v Jugoslávii, prostě jsem sebral rodinu a přesunul ji z Kosova do Česka. Bylo mi dvacet, nic jiného nepřipadal­o v úvahu.

Slyšel jste první výstřely?

Jasně. Chvíli předtím jsem byl na vojně, kousek od Záhřebu, jako člen jugoslávsk­é armády. Posílali nás z jihu na sever, křížem krážem.

A pak řekli: Kluci, začíná válka?

Přesně tak. Já sloužil jako řidič u speciální jednotky, najednou přišel pokyn a během 24 hodin jsme vytáhli 360 kamionů, co předtím jen stály v garážích na dřevěných pilonech. Čtyři dny nato jsem skončil.

Skončil? To šlo?

Měl jsem štěstí, že jsem neměl vyčerpanou dovolenou. Vybral jsem si ji a velitel – Chorvat – mě pustil. Velká klika, že jsem nakonec nemusel střílet. Jako řidič bych asi stejně přímo do boje nešel, ale vozil bych vojáky do míst, kde by to bouchalo. Uf, ještě že je to pryč.

Zblízka už jste nezažil konflikt přímo v Kosovu o sedm let později. Místní ho dávají za vinu Srbům, jste na ně taky naštvaný?

Ne, proč? Jsem naštvaný na politiky. Všechno by spravila jedna omluva, snad přijde den, kdy si sednou za stůl a budou podepisova­t mírové dohody. V Srbsku mám spoustu kamarádů, umím srbsky, dokonce mi v hlavě zůstala i azbuka, kterou jsme se povinně učili ve škole. Ale jste rád, že vaše děti se už narodily Česku.

Určitě. Nejlepší rozhodnutí v životě. Nabízelo se Německo nebo Švýcarsko, kde je hodně Albánců, ale táta do Česka jezdil už před válkou do lázní, měl tu plno kamarádů, tak to byla jasná volba.

Neměnil byste?

Není lepší stát pro život než Česko.

Přeháníte.

Proč bych měl? Samozřejmě, taky se tu krade jako všude jinde. Ale je tu klid, krásně se tu žije. Podívejte na Německo, kde je obrovský národnostn­í mix. A ti, co se tam přistěhova­li, to už nejsou menšiny, za které je kdekdo označuje. V Česku budou cizinci v menšině vždycky, což je správně. A člověk, který je v menšině, se musí přizpůsobi­t.

Vám to nedělalo problém?

Ne. Přijmout místní kulturu, to je základ. I já, divoký Balkánec, jsem se u vás zklidnil a vážím si toho, co tu jako rodina máme. Kvalitní školy, dobré zdravotnic­tví. Úplně jiný level než v bývalé Jugoslávii.

Zato fotbal se vyrovnává a Kosovo se tahá s Českem o postup na Euro. Co by pro něj znamenal?

Všechno! Ani si to sám neumím představit. Slavilo by se měsíc, možná déle. Jedlo by se, hodovalo, náměstí by byla plná.

Takový význam má fotbal?

Jen se zamyslete: 600 nebo 700 let jsme byli utlačováni. Tureckem, byzantskou říší, po válce Kosovo a Albánii ovládali Italové, pak Srbsko za prezidenta Tita. Sportovci jako jediní dělají tomu národu radost.

Takže když judistka Kelmendiov­á získala pro Kosovo první zlato na olympiádě...

Neskutečné, to si neumíte představit. A když se stala mistryní světa v Rusku, kam nás nechtějí pouštět, hrála tam kosovská hymna. Správně, protože sport a politika se nemají míchat dohromady. Lidi v Kosovu jsou z politiky frustrovan­í, ekonomika je slabá, spousta z nich žije v chudobě. Sport je pro ně v takových chvílích středobod světa. Zastíní i pocit křivdy a útlaku.

Už jen to, že vznikla fotbalová reprezenta­ce, musela být událost.

Stoprocent­ně. A teď? Existuje pár let a už má výsledky. Výhra nad Českem, to byla velká sláva. Češi jsou v Kosovu bráni jako fotbalová velesíla, porazit takový tým, to je něco.

Proč se to povedlo?

Vůle, síla, talent. Když se jdete podívat v Kosovu na jakékoli hřiště, vidíte kluky, kteří umějí s balonem neskutečné věci. Svaz přivedl švýcarskéh­o trenéra Challandes­e, který má koule. Panebože, víte, co to je, trénovat Balkánce?

Asi si to nedovedeme představit.

To neumíte. Když nemáte autoritu, hvězdy vás sežerou! To platí i v maličkém Kosovu. Je potřeba přijít a říct: Vy jste nuly, já boss, budete hrát tak, jak řeknu! Bez biče to nejde a Challandes s ním práskat umí. Je cizinec, i to mu pomáhá.

Ale podmínky pro výchovu talentů jsou v Kosovu mizerné.

Proto taky v nároďáku kopou ti, kteří vyrůstali na Západě. A spoustu hráčů nám přetáhli Albánci a Švýcaři.

Třeba Xhaku a Shaqiriho, dvě nejslavněj­ší jména. Máte pochopení pro to, že nezvolili Kosovo?

Jako kdyby můj syn měl hrát za Česko. Proč by nemohl? Vždyť se tu narodil, žije tu celý život. Proč bych se na ty kluky měl zlobit? Tam je vychovali, tam je vzdělali, tam do nich investoval­i.

Bude si Kosovo někdy vychovávat hráče samo?

To doufám. Když se postoupí na velký turnaj, přitečou peníze, už teď se stavějí nové stadiony. Kosovo je maličké, z jedné strany na druhou sto deset kilometrů. Nebylo by tak těžké to tam zmodernizo­vat.

Co tomu brání?

Kdyby se tam s penězi zacházelo lépe, bude z něj Monte Carlo. Jenže když tam jedu, vidím, že místním se ani dvacet let po válce nežije lehce. Přitom potenciál je obrovský.

Pokračován­í na další straně

Nejsem naštvaný na Srby, ale na politiky. V Srbsku mám spoustu kamarádů. Bez biče to na Balkáně nejde. A kouč Challandes s ním práskat umí.

Pokračován­í z protější strany

Pokud Kosovo v Plzni vyhraje, jak budete slavit?

Nepiju, jsem abstinent. Ani když se mi narodila dcera, panáka jsem si nedal. K oslavě ho nepotřebuj­u.

Možná měla otázka znít jinak – budete mít vůbec důvod slavit, když v Česku žijete tak dlouho?

Když jsem teď seděl s lidmi z kosovské reprezenta­ce, ptali se mě na to taky. Přečetli si, že jsem někde řekl, že jsem rozpolcený, a zajímalo je, jestli to nebyly jen diplomatic­ké kecy, abych si Čechy nenaštval.

Nebyly?

V žádném případě! Takhle to cítím. Věřte, nebo ne, když zazní Kde domov můj, mám husí kůži. Ty roky máte v sobě, nesmažete je. Ale taky mi v žilách koluje kosovská krev.

Takže? Komu budete přát?

Nevím, vážně. Ať vyhraje ten lepší. Nejspokoje­nější bych byl, kdyby na Euro postoupily obě země – Česko z kvalifikac­e, Kosovo z Ligy národů. Z poloviny jsem Čech, z poloviny Kosovan. A hlavně sparťan.

Kdy se tahle vášeň zrodila?

V Jugošce jsem fandil Prizrenu, za který kopal táta druhou ligu. Pak Partizanu, což byl multinárod­ní klub: Chorvati, Kosovani a další. To mi bylo sympatické. Ale ve dvaadevade­sátém už jsem byl na tribuně na Letné, když hrála Sparta s Barcelonou. Od té doby mi na ni nikdo nesmí sáhnout.

Ale musela vás nahánět, abyste ji šel trénovat.

Nenechal jsem se tak snadno přesvědčit, protože sen byl vyhrát ligu s Benagem. To byl můj tým, který jsem si s tátou a bráchou vypiplal.

Taky po vás dostal jméno.

Já jsem Beni, bratr Ago. Táta řekl: Agobeni by vypadalo blbě, budete Benago! To nám znělo pěkně.

Ale už je to minulost, Benago zaniklo.

Vždycky jsem věděl, že Benago je moje příprava na Spartu. Stůj co stůj jsem s ním chtěl vyhrát titul, ale nebylo mi přáno. Co mám dělat? Nezblázním se z toho.

Ani z toho, že ultras Sparty vás nechtěli přijmout a nechodili na vaše zápasy?

Vím, že se jim nelíbilo, že jsem z Kosova, protože jsou prosrbští. Řekli, že nebudou chodit na zápasy, a já s tím nemám problém.

Fakt?

Fakt. Je demokracie, ať si chodí na zápas, kdo chce. Ale nikdo mi nesmí vyčítat, že jsem toho pro Spartu udělal málo. Kdyby mi tohle někdo řekl, naštve mě to. Na to nemá právo.

Je znát, jak vám Sparta přirostla k srdci.

Já jsem sparťan! Sparťan! (důrazně)

Na hřiště politiku nikdy netahám a tady v kanceláři mám jedinou víru: sparťansko­u. To je můj klub, pro něj bych umřel. A když budu hrát proti mistrovi Kosova, budu mu chtít dát dvacet gólů. To ať lidi řeší, ne to, odkud jsem.

Požádat o české občanství vás neláká?

Kluk ho má, dcera bude mít. A já? Byl bych rád, kdyby mi jednou přišel dopis z ministerst­va vnitra, kde by stálo: Beni, děkujeme za to, kolik jste toho pro český sport udělal, můžete si jít zažádat o pas. Vždyť jsem tu nepřetržit­ě už skoro třicet let, byl jsem u začátků českého futsalu. Ale pro někoho, kdo se tu nenarodil, je hodně těžké občanství získat. Plno obstrukcí, papírování. Na to nemám čas.

 ?? Foto: M. Šula, MAFRA ?? Horká hlava Beni Simitči se na lavičce pořád umí rozohnit, ale tvrdí, že se v Česku zklidnil.
Foto: M. Šula, MAFRA Horká hlava Beni Simitči se na lavičce pořád umí rozohnit, ale tvrdí, že se v Česku zklidnil.
 ??  ??
 ??  ??
 ?? Foto: Ondřej Bičiště, MAFRA ?? Titul Futsalová Sparta pod jeho vedením slavila v červnu titul.
Foto: Ondřej Bičiště, MAFRA Titul Futsalová Sparta pod jeho vedením slavila v červnu titul.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czechia