Bez Osvícení není posvícení
Pod názvem Doktor Spánek od Stephena Kinga vstupuje do kin pokračování kultovního hororu Stanleyho Kubricka Osvícení. Jenže kromě autora předloh a hrdiny mají obě díla málo společného.
Vlastně to jinak ani dopadnout nemohlo. Pokračování, ve kterém malý chlapec z Osvícení musí už jako dospělý po čtyřiceti letech znovu využít svůj ojedinělý dar, nemá ani výsostného filmaře Kubricka, ani fascinujícího Jacka Nicholsona, ani kouzlo originality.
Umění zpomalování
Zato je výrazně delší, spotřebuje spoustu nových podružných postav a spadá spíše do současné vlny strašidelných historek pro teenagery než pro dospělé, ač Ewan McGregor v hlavní roli a Rebecca Fergusonová v roli jeho rivalky hrát umějí.
Bez Osvícení není posvícení i proto, že režisér novinky Mike Flanagan postrádá osobitý rukopis. Přesněji jednu mimořádnou schopnost má: od počátku pomalé vyprávění postupně ještě zpomaluje a zpomaluje, což je svým způsobem také umění. Tudíž ve finále vracejícím se na výchozí půdu série už má člověk pocit, že to nikdy neskončí a že tradiční závěrečný monolog padouchů by se měl zakázat zvláštním výnosem všech filmových akademií.
Ne že by Doktor Spánek byl špatný horor; je jen tuctový, což vzhledem ke stále zdůrazňované příbuznosti s Osvícením vadí víc než jindy. I pamětník uzná, že návaznost je třeba vysvětlit, ale zbytečně trvá, než Flanagan nechá chlapce vyrůst, vzdorovat běsům z dětství, pokusit se o restart a zaplést se do souboje s partou řekněme kanibalů, kteří své vlastní schopnosti posilují zabíjením stejně nadaných dětí.
Bliká, hučí, sténá
Tady nastává zásadní potíž, protože znepokojivá temnota lidské mysli z Osvícení se ve snímku Doktor Spánek proměňuje v názornou, místy takřka brakovou podobu bytostí se svítícíma očima, jejichž digitální konce se pohybují někde na trase mezi zombíky a upíry.
Ano, najdou se působivé scény, třeba s kočičí věštkyní smrtí v hospicu nebo s listováním ve zhmotnělém „regálu“lidských vzpomínek. Dokonce se vynoří i špetka humoru, když do mystiky vstoupí přízemní triky salonních kouzelníků.
Jenže režisérovi je upřen cit pro sílu náznaku, obrňuje se doslovností, ať zkoumá dětské mrtvolky, nebo bliká, hučí a sténá, aby dal najevo, že užuž to přijde.
Nepřijde. Doktor Spánek představuje standardní příklad, jak se přiživit na legendě a zároveň položit základy velice vratké možnosti návratu ve stylu X-Men: Nová generace.