Jágr: Hrát budu do šedesáti
Jaromír Jágr, kladenský majitel i hráč, mluví o víře a také o tom, co ho stále žene v hokeji vpřed.
Za tři měsíce mu bude už 48 let, ale stejně dál střílí góly a zůstává nepřehlédnutelnou sportovní personou. Nedávno od prezidenta dostal už druhé státní vyznamenání, znovu po republice vyprodává zimáky i honosné arény, třeba naposledy včera pražskou O2, kde jeho Kladno čelilo vedoucí Spartě.
Lidé kvůli němu na hokej chodí už téměř třicet let a dost možná ještě jednu dekádu budou. Když před pěti šesti lety Jaromír Jágr mluvil o tom, že chce hrát hokej do padesáti, znělo to jako žert. Teď už je blízko, a tak hranici navýšil: „Hrát budu do šedesáti. Lidi mi tvrdili, ať skončím ve třiceti, jenže kdo určí, kdy je brzo a kdy pozdě? Kdo může tušit, jaká bude budoucnost?“
Co ho žene vpřed? A jak velkou roli v tom hraje víra? I o tom Jágr mluví v rozhovoru pro MF DNES, jejíž redaktoři ho zvolili nejlepším extraligovým hráčem měsíce října.
Máte za sebou dva extraligové měsíce. Překvapily vás něčím?
Mě nemohlo překvapit nic, protože jsem nevěděl, co očekávat. Ale nechci dělat žádné velké závěry, protože je odehrána teprve třetina. A až teď bude hrát roli únava, trénovanost hráčů a jak má kdo široký kádr. To je náš problém. My nedáme dohromady ani čtyři lajny, zvlášť když se v tréninku někdo zraní. Je pak těžké někoho narychlo hledat, protože si musíte být jistí, že vám pomůže, že bude dobrý do kabiny, a další věc je, co s ním bude dál, až se ti zranění vrátí. Nikdo k nám nepůjde dělat záplatu.
Takže je pořád pro vás těžké skloubit roli hráče a majitele?
Být hráčem je ta lehčí část. „Jen“jste na ledě. Tam je špatné pouze to, když z toho vypadnete – kvůli zranění nebo přestávce. Jedu na setrvačnost, ale jakmile zastavím, je nejtěžší se do toho zase vrátit. Starší lidé mi rozumějí – vědí, že není problém něco dělat, ale je hrozné, když si odvyknete, a je jedno, jestli jsou to tři dny nebo rok. Tělo strašně rychle zapomíná.
A co ta manažerská práce?
V klubu si pomáháme. Na mně je, abych udělal finální rozhodnutí. Často to každý vnímá jinak, ale já nejsem typ člověka, co vidí u souseda trávu zelenější, než mám já. Naopak jsem člověk, který ví, že když tráva není zelená v červenci, tak že může být pěkně vybarvená o dva měsíce později. Důležitá je trpělivost, jen musí mít správnou míru. Je výhoda, že jsem s kluky na ledě. Když se někomu nedaří, protože má smůlu nebo mu to nelepí, tak mi to nevadí. Jako hráč prostě poznám, jestli má někdo zrovna pech, nebo na to se... To majitele, manažera z kanceláře může hráč ošálit, ale já to poznám na každém kroku.
Nedávno jste po jednom zápase říkal, že fyzicky jsou na tom hráči dost podobně, ale že vy trénujete psychickou sílu, kde ostatní mají rezervy. Týká se to víry?
Ano, všechno je to spojené s vírou. Jenže je velice těžké o těchto věcech mluvit ve státě, jako je Česká republika, kde není tolik věřících. Když nevěřícímu člověku nebo někomu, kdo s tím nemá zkušenosti, řeknu, že když zajdu do kostela, tak se cítím o třicet procent silnější, vysměje se mi. Ale mně je to jedno, protože to je voda na můj mlýn. Já o víře nikoho nepřesvědčuju, jen říkám své zkušenosti a věci, které jsem zažil. A mám v tréninku ještě jednu velkou výhodu.
Jakou?
Cítím každou drobnost. Proto ani nemusím tolik trénovat, protože po každém cvičení do tří minut vím, jestli je to pro mé tělo dobré.
Poznáte minimální rozdíly?
Ano. A když tam je, vím, že je to správná cesta, protože tu změnu cítím. Jiní třeba ne. To je z mého pohledu to nejkrásnější, co jsem v životě dostal. Že mám hned odezvu. A je to samozřejmě spojené s duševní silou. Nejdůležitější pak je, že duševní síla se projeví i do té fyzické. Když děláte sport na maximální úrovni, tak každé procento či dvě tři navíc jsou znát. Když budete sedět v kanceláři, tak to nepocítíte, protože nejdete do svého fyzického maxima. Ve sportu ano. Proto to moc nikomu nevysvětluji. Já ani neříkám, že věřím v Boha. Věřit znamená, že možná… Ale já to vím.
Ale i ateistické Česko se může ptát: Jemu bude 48, pořád válí, tak jestli na té víře něco není.
A to je možná jediný důvod, proč já hraju. Možná je hokej moje poslání, abych ukázal, že na tom všem něco je.
Hokejový um vnímáte jako dar?
Největším darem je to mé rozpoznání jakékoliv změny. Samozřejmě to má i negativní dopad, že když si uříznu hokejku o milimetr jinak, poznám to. Když si vezmu jiné brusle, jsem z toho hotový, protože moje tělo nad tím přemýšlí. Někdo jiný, který tu změnu necítí, prostě hraje a nemusí na to myslet. Takže ten dar mě v některých věcech brzdí.
Jak moc vás nabíjejí fanoušci? Jágr znovu vyprodává arény.
Nesmírně si toho vážím a beru to jako určitý bonus k tomu mému poslání. Ale vnímám to tak, že mi teď lidé chodí vzdávat hold. Tím, že dorazí, ukazují respekt ke mně. Nevěřím, že chodí, protože ode mě čekají zázraky. To už nejde. Ale zase věřím sám sobě, že když se cítím dobře, tak si to své odehraju. Ovšem ne každý den. V mých letech už je nutné, aby vyšla konstelace všeho.
Je to zavazující? Pamatuji si na první výluku v NHL, kdy jste se necítil fit, ale když jste slyšel, že je kvůli vám vyprodaný zimák, z postele jste vyrazil na zápas.
Ale v té době jsem byl jeden z nejlepších hráčů na světě. Měl jsem zodpovědnost, že si lidi řekli: Já se jdu podívat na jednoho z nejlepších. Teď se na něj nejdou podívat, teď se jdou kouknout na někoho, kdo byl dobrý a ještě ve svých letech hraje. Situace je jiná, ale něco stejné je – já do toho jdu, abych zase odevzdal nejlepší výkon.
Přijde mi ale, že se lidem víc otevíráte. Hodiny odpovídáte na Instagramu, chystáte talk show.
Nikdy jsem s tím neměl problém, ale když jsem hrál v cizině, soustředil jsem se na jiné věci, měl jsem jiné priority, v NHL byl časový posun, a ani podobné věci nebyly v módě. Trend se posouvá a já reaguji. Někteří lidé jsou překvapení, ale mně to „otevírání“nikdy nevadilo.
Dodává vám energii odezva od lidí na vaše názory?
Nejsem člověk, který bude jinému něco vnucovat, tlačit na něj. Rozhodnutí je na každém, co si z mých slov vezme. Ale zase nikdy nemluvím o věcech, které nemám vyzkoušené na sobě. Kdybych věci ohledně víry či cvičení sám necítil a nevěděl, že u mě fungují, veřejně bych to neprezentoval. Chápu, že každé tělo je jedinečné, jiné, ale nevěřím, že jsem speciální člověk, abych něco cítil já a ostatní ne. Jde jen o to, že jejich tělo ještě není nastavené, aby bylo otevřené těm věcem.
Víře?
Souhlasím s názorem, že to, že se modlíš, prosíš, věříš, není o tom, že ti dá Bůh víc. Ne! Bůh je neměnná veličina, maximální láska. Že to cítíš, znamená, že se otevřeš, aby to do tebe proudilo. Jestli to neproudí, je chyba v tobě. Jako když máte zavřený kohoutek a budete křičet, že vám voda neteče, ale jinému jo. Není chyba, že by tam nebyla voda, ale že nemáte otevřený kohoutek. Stačí s ním kdykoliv otočit. Boží síla je neměnná, je to stálice. Snad mi rozumíte.
Snažím se.
Je to stejné jako sluníčko. To taky pořád září relativně stejnou silou. Ale když se budete celý život schovávat v bunkru, tak se nemůžete divit, že někdo opálený je a vy ne.
Co vás v hokeji pohání vpřed?
Láska k tomu sportu. Propojenost s lidmi. A že jakmile přestanu, pociťu- ji nespokojenost a bolest ve svém těle. A to samozřejmě nemám rád. Ale ptám se: Proč bychom se měli přestat pohybovat? Vždyť všechno na světě se točí, hýbe, jenom my si vymýšlíme, že když se zastavíme a budeme odpočívat, že nám to prospěje. Copak jsme nějaké speciální bytosti? Ne, musíme se pohybovat i my, kvůli tomu jsme byli stvořeni.
Ale taky máte ráno, kdy se vám nechce, ne?
Ano, jenže vím, že mi to ubližuje. Proč dělat něco, o čem dopředu vím, že za to budu platit? Nejhorší je, že jste líný, pak vás to stejně donutí pracovat a trvá vám dva tři dny, abyste se dostal tam, kde jste byl předtím. To je šílenství, protože vlastně jen zabíjíte čas. Kdyby se zastavila zvířata, zemřela by hladem. Pohání je strach o život, nemohou se jen tak natáhnout, protože by je někdo vyčmuchal. My to máme proti nim hrozně jednoduché. Máme ledničku, což je největší podpora lenosti.
Vnímám to tak, že mi teď lidé chodí na stadiony vzdávat hold. Tím, že dorazí, ukazují respekt ke mně.