Jsem nervák, říká brankář Slavie
Vypadá jako flegmatik, přitom se před zápasy pravidelně nervuje. I tak si teď slávistický gólman Ondřej Kolář plní sny.
Jsou to tři roky, co se ztěžka odrážel ze dna. Na hostování ve Varnsdorfu odchytal poslední podzimní zápas proti Táborsku, dostal tři góly, v šatně zabalil tašku a vyrazil zpátky do Liberce.
Od té doby kariéra Ondřeje Koláře nabírá grády: Slavia, titul, Evropská liga, Liga mistrů, reprezentace. Může to být ještě lepší? „Plním si sny,“přikývne 25letý brankář, který zítra večer zkusí v zápase naděje vychytat Inter Milán.
„Před těmi třemi lety mě kdekdo odepsal. Měl jsem štěstí, že přišel trenér Trpišovský se svými asistenty. Řvali na mě, vybičovali mě. Teď už se smějeme, když mi říkají, co si o mně mysleli.“
Co?
Po zranění achilovky jsem přemýšlel, že skončím s fotbalem. Rezignoval jsem, už jsem se tomu nevěnoval tak, jak bych měl. Pak přišli oni, nechali mě týden chovat se stejně a pak se na to už nemohli koukat. Měli jsme pár pohovorů, které zafungovaly. Za pět minut dvanáct.
Měl jste plán, co dělat místo fotbalu?
Vůbec. Rodiče viděli, že se trápím, rok a půl jsem byl o berlích. Tajně jsem doufal, že se vrátím, ale když se to nehýbalo, ztrácel jsem naději.
Ztrácel jste i sny?
Taky. Až když jsem zase začal pořádně chytat, dal jsem si za cíl dostat se do Ligy mistrů: už kvůli té znělce, při které mám husí kůži. Zachytal jsem si v Miláně, v Barceloně, teď i za nároďák. Žasnu, že se mi to povedlo už v pětadvaceti, to se gólmanům často nestává.
V Barceloně jste si popovídal s kolegou Ter Stegenem.
Spustil na mě už v poločase anglicky. Já moc neumím, tak mi překládali trenéři. Říkal, že takový výkon brankáře dlouho neviděl, že je to něco neskutečného. A že mám vydržet do konce zápasu.
Po něm říkal co?
Jak je super, že jsem to udržel. Že jsem ho tím výkonem nadchl. A že doufá, že se brzy potkáme ve španělské lize.
Taky vás prý chválil, jak dobře hrajete nohama.
Říkal, že si toho všiml už v prvním zápase a že ve druhém jsem byl úplně suverénní. Umíte si představit, jak mě to zahřálo? Vždyť já k němu vzhlížel.
Přitom je jen o dva roky starší.
Od doby, co začal chytat mezi dospělými, ho sleduju. Beru ho za průkopníka hry nohama. On a Manuel Neuer z Bayernu jsou v tomhle mými vzory. Neskutečné, jak jim to vychází a že nedělají chyby.
Ani vy jich moc neděláte. Co až se to jednou nepovede a rozehrávku pokazíte?
Jednou to přijde, to je jasné. Ale když jsem zavinil špatným vyběhnutím gól v Evropské lize v Genku, za chvilku na mě šla přihrávka znovu, zase jsem někoho zasekl a v klidu rozehrál. Tehdy mi došlo, že mám sebevědomí tak vysoké, že mě ani taková chyba nerozhází.
Jak to děláte?
Na hřišti jsem kliďas. Táta mi nadává, že jsem blázen, že ho ze mě jednou klepne. A šéf klubu, pan Tvrdík, mi říkal, že mu zkracuju život. Ale spoluhráči si zvykli. Dokonce mi tvrdí, že když vidí, jak si dovolím, zvedne jim to sebevědomí. Když to neudělám, jsou nesví.
A vás to vyloženě baví, ne?
Moc. Když kolem mě útočník projede skluzem a já ho zaseknu... Udělal jsem to zatím snad v každém pohárovém zápase. Vrcholem byla klička Hakímímu v zápase s Dortmundem, to se povede málokdy. Ale samozřejmě vím, že je to risk.
Máte vy vůbec z něčeho v životě nervy?
Já? Pořád! I z fotbalu. Před zápasy mívám stažený žaludek.
Vůbec na to nevypadáte.
Spousta lidí to ani nevěděla. Hlavně začátky na Slavii pro mě byly hodně těžké. Pořád se řešilo, jestli na to mám, doléhalo to na mě. A přiznávám, že ještě na jaře v Seville mi před osmifinále Evropské ligy bylo z nervozity strašně zle.
Věděli to spoluhráči?
Neměli tušení. Snažím se navenek nedat nic znát, proto si spousta lidí myslí, že jsem flegmouš. Tomu se rodiče smějí. Oni vědí, jak se někdy nervuju. Jenže to všechno končí, když rozhodčí pískne do píšťalky.
Čím to?
Mám to tak v hlavě nastavené. Když nervózní nejsem, je něco špatně. V lize se mi to stalo dvakrát a nedopadlo to dobře – naposledy v minulé sezoně. Po Chelsea jsme jeli do Zlína, byl jsem nezvykle v klidu a prohráli jsme 0:1. Když jsem před
zápasem v nervech, je to správně.
V Barceloně jste se klepal taky?
No jéje! Už den před zápasem, když se na tréninku rozsvítila světla. Kouknul jsem nahoru a ani neviděl konec tribuny. Jen jsem se modlil, aby to neskončilo ostudou.
Modlil? V kapli uvnitř stadionu?
Před zápasem jsme tam nakoukli, po něm mě tam zase z legrace hnali trenéři: Běž tam a poděkuj za to, jak to dopadlo!
Řešil jste stres i jinak než modlením? Třeba se sportovním psychologem?
Vůbec. Snažil jsem se pomoct si sám. Hodně mě podporuje přítelkyně a taky ségra, to je moje vrba. Všechno spolu probíráme.
Co říká, když jí líčíte, jak je vám před zápasy úzko?
Sama hraje závodně volejbal a je stejná. Říkala, že kdyby byla na mém místě, bylo by jí nevolno před každým zápasem. Já už to trochu odboural, ale když jsme vcházeli na milánské San Siro, taky mi nebylo hej.
A pak jste tam zazářil.
Přitom jsem chytal v teplotách. Měl jsem osmatřicítky, bylo mi hrozně, dva dny jsem ani netrénoval, jen jsem ležel a potil se. Pak jsem snědl kuřecí vývar, jeden banán a šel jsem do brány.
Nechce se věřit, že brankáře horečka neovlivní. Neměl jste zpomalené reakce?
Spíš jsem byl unavený a zesláblý, tekl ze mě pot. Ale jak jsem poprvé rozehrál, věděl jsem, že to půjde. Po návratu jsem dostal antibiotika, stihl předzápasový trénink a hned šup do derby na Spartě. Nechtěl jsem v tom kluky nechat.
Když jste vychytal Inter, získal jste si definitivně i fanoušky, kteří vám dlouho nevěřili.
Měl jsem to u nich na začátku hrozně těžké. Vím, že jsem udělal pár chyb, ale už tehdy jsem hrál na riziko, zabránil spoustě protiútoků, sbíral jsem balony za obranou. To leckdo ani nevnímal. A když se pak stávalo, že jsem z jediné střely dostal gól, už jsem za sebou slyšel, jak mě fanoušci pomlouvají.
To vnímáte?
Byl jsem tak v pytli, že jsem ty řeči z tribuny slyšel: To je díra! Nic nechytí! Stačí vystřelit a je to gól!
Chápal jste kritiky? Když jste přicházel, měl jste jen třicet ligových startů a stál 25 milionů.
Částečně jo. Dva roky jsem skoro nechytal. Hostoval jsem ve Varnsdorfu, pak odchytal půl sezonu v Liberci a už si mě trenéři brali do Slavie. Pětadvacet milionů za gólmana? To jsou obrovské peníze.
Přitom jste od fotbalu kdysi málem utekl k volejbalu.
Měl jsem v mládeži problémy s trenérem, házel mi klacky pod nohy. A já se kousl: Když to je takhle, končím! Taťka na mě naštěstí nastoupil a profackoval mě.
Doslova?
Jo. Řekl mi, co si budu pamatovat napořád: Při prvním neúspěchu nesmíš utéct! Jsem mu vděčný. Volejbal mě bavil, dařilo se mi, ale taťka věděl, že v něm není budoucnost. Sám hrál v reprezentaci i ve Francii, ale zničil si zdraví, měl špatná záda.
Stejně je zvláštní, že jste byl odmala v brance, když volejbal hrála celá rodina.
Paradox, co? Hrál taťka, mamka. Strejda byl snad deset let v Řecku a ve Francii. Ani sám nevím, proč mě vlastně dali na fotbal.
Teď už si nepinknete vůbec?
Ještě v Liberci jsem chodíval s partou jednou týdně. Dost mi to pomohlo: získal jsem odraz, odhad na balon, na písku při plážovém volejbale jsem si zpevnil kotníky. Dokonce jsem byl na několika turnajích, se ségrou jsme poráželi i páry, které se tím živily. V Praze to skončilo, trenéři byli proti. Při volejbalu je velké riziko zranění.
V brance taky. Nikdy jste se nebál?
Já začínal v útoku a vydržel jsem tam do devíti let. Kopal jsem za malý klub Rapid Liberec s Martinem a Filipem Haškovými, jejich táta Martin nám domluvil turnaj v Rakousku. Klasika, chyběl gólman, tak jsem slyšel: Jsi nejvyšší, mazej do kasy! Hned jsem dostal cenu pro nejlepšího brankáře, dodneška bude někde u rodičů ve skříni. Od té doby jsem se z brány nehnul.
Neštvalo vás to?
Nikdy. Víte, jsem trochu línější a v bráně mi to vyhovuje. I když ve Slavii toho naběhám dost. Kluci mě dokonce upozorňovali, že jsem v poločase zápasu s Barcelonou měl naběháno podobně jako Messi. To mě zarazilo: Není to už extrém?
Trochu ano.
Chápu, ale to jsem prostě já. Pořád jsem vylezlý, vybíhám daleko, snažím se hrát jako ten Manuel Neuer. Nedávno se mi u televize líbilo, jak na polovině hřiště někoho přehazoval hlavou (smích).
To musíte na trénincích hodně běhat, ne?
Neběhám vůbec! Šest kiláků za zápas je dost, ale zvládám to, nepotřebuju extra trénovat. Vím, že přijde čas, kdy tomu budu muset obětovat víc, ale zatím je to v pohodě.
Říká se o vás, že jste zápasový gólman, dřinu moc nemusíte.
To sedí. Dřív jsem se snažil si všechno zlehčit, ale teď mě trenér brankářů Štěpán Kolář lenošit nenechá. Ale taky ví, jaký jsem typ a že nepotřebuju všechno několikrát opakovat.
Spoluhráči to berou?
Dělají si srandu, že můžu přijít na předzápasový trénink a stačí mi to. Každý by měl dělat to, co mu vyhovuje. Když je někdo zvyklý jíst čínu a cítí se dobře, ať to dělá. Když si někdo dá radši salát, je to jeho věc. Rozhoduje se na hřišti a univerzální recept neexistuje.
Ten váš funguje. Už máte vychytaných 13 ligových nul a Slavia vaši cenu nastavila hodně vysoko.
Liga mistrů zvedá cenu všem. Slavia je velký klub a nebude pouštět za málo. Rád tu zůstanu, nikam se neženu. Určitě vím, že do zahraničí jednou chci jít jako jednička. I kdyby se ozvala třeba Barcelona s tím, že bych tam měl Ter Stegenovi krýt záda, řeknu ne. Na to jsem mladý.
O postupu v Lize mistrů ještě přemýšlíte? Potřebujete zítra porazit Inter.
Chytili jsme skupinu smrti, ale s každým se dá hrát. Když prohrajeme, ztratíme naději i na třetí místo. Když vyhrajeme, na závěr v Dortmundu ještě můžeme mít šanci na postup. Pryč je doba, kdy od nás nikdo nic nečekal – i já myslím na víc.
Stoupá vám sebevědomí?
Teď si věřím hodně. Jako tým hrajeme výborně, s Interem si to na férovku rozdáme a věřím, že to bude mít šťastný konec. A příští rok můžeme třeba myslet ještě výš.
Ve Slavii rád zůstanu, nikam se neženu. A určitě vím, že do zahraničí jednou chci jít jako jednička.