Miloše už nikdo neodsoudí. Dávno dostal milost
Petra Suchomela, spolupracovníka MF DNES
Stoletý Miloš (dobře, je mu jen 97, ale neoslabujme drama) a jeho o dva roky mladší parťák Luboš si zpestří krmení labutí vysedáváním na policejních výsleších. Možná i v kriminále. Třicet let poté, co spolu s ostatními soudruhy vyhandlovali moc za poklidnou penzi, si detektivové vzpomněli, že je obviní z vražd na železné oponě.
Zadostiučinění, jež nad tím mnozí pociťují, je bohužel klamavé, tedy i nemístné. Důvody jsou dva: první je společenský, druhý trestněprávní. Společensky jde o naprosto odlišnou situaci, než když Izrael po desetiletích doháněl dosud žijící bestie z koncentráků. Žádná z nich celé ty roky nežila pod svým skutečným jménem ve vile uprostřed Jeruzaléma a nepobírala v návaznosti na svoji řeznickou gáži nejvyšší vyměřitelný důchod. Všichni se skrývali, měnili identitu, a když po čtvrtstoletí udělali chybu nebo je dostihla obdivovaná aktivita Mosadu, museli před soud. Režim, kterému sloužili, prohrál světovou vojnu a oni po ní byli zajati, hned jak se prozradili.
V Československu se před třiceti lety stalo něco úplně jiného. Zdejší komunisté nepřišli o vedoucí úlohu ve válce. Když se jim zhroutila sovětská opora, pružně ji zobchodovali právě za to krmení labutí (staříci), za ekonomický vliv (mladíci) a za účast v demokratické politické soutěži (nestoudní drzouni). Jen v takovém uspořádání se mohl soudruh Jakeš každý květen culit do kamer z Letenské pláně. Nejenže nemusel do vězení, dokonce mu na ulici ani nikdo nerozbil hubu.
Jeho nynější stíhání je prý důležitým symbolem. To bezpochyby, ale něčeho úplně jiného než zavržení totalitních ďáblů. Symbol totiž nemůže symbolizovat něco, co se nestalo. Češi komunistický režim a jeho předáky nezatratili jako říši zla. Naopak to s ním zpytlíkovali. A neohrabané pytlíkování je evidentně baví i po letech, když si za dvě generace vzpomenou, že by to chtělo obvinit nějakého starého pána, o kterém dávno vyšlo několik monografií. Právě toho je tedy Jakešovo nejnovější stíhání symbolem. Česk(oslovensk)ého pytlíkování. Druhá rovina je trestněprávní. Cesta vedoucí k výroku o vině a trestu má mít konkrétní účel i cíl. Chrání společnost před pachatelem, brání mu, aby zločin opakoval, vychovává ho a s ním i všechny ostatní. Nevyžaduje to jen teorie, ve zmíněném pořadí zakotvuje „účel trestu“kodex z roku 1961, podle kterého se bude střílení na hranicích posuzovat.
Policie tedy právě zahájila řízení, které má společnost ochránit před sedmadevadesátiletým Milošem Jakešem, jenž čtvrt století požívá výsad kapitalistického penzisty, zabránit mu, aby se vrátil do politiky, a vychovat jej, aby svá příští – jistě dlouhá a plodná – léta prožil jako řádný občan.
Bystrý diskutér ihned namítne, že v tomto řízení přece nejde o odsouzení Jakeše, ale jeho činu. Tedy o poslední bod: výchovu společnosti. Platilo by to jen v případě, kdyby právě ta společnost nedala soudruhovi milost. A je to už dávno, co ji dostal. Ne tu prezidentskou, ale mnohem širší a významnější. Společnost jako celek ho omilostnila rolí veselého důchodce. Stejně odpustila i dalším soudruhům. A bylo to vlastně logické. Jak by se Izrael vyrovnával s holokaustem, kdyby několik zasloužilých dozorců veřejně dožívalo v každé tamní rodině?
Myšlenka, že trestní stíhání nemíří proti živému člověku, ale výhradně proti jeho činu, je konečně ukradená z příručky totalitního bezpráví. Právě to od osoby pachatele odhlíží, proto se neštítí třeba ani kolektivních trestů. Demokratické trestní právo se bez způsobilého pachatele neobejde. Schází-li, pak není zločin. Při dnešním stíhání Miloše Jakeše způsobilého pachatele nenajdeme. Jeden pán s jeho jménem sice v Praze žije, ale byl dávno, dávno omilostněn.