Mourinho řekl:
Protože si vás jako školáka vyhlédl Inter Milán.
Bylo mi patnáct a plzeňská devatenáctka zrovna hrála o titul proti Olomouci. Pozvali mě, jestli bych v nouzi nezaskočil za zraněného Honzu Lecjakse. Odehrál jsem zápas jako nikdy. Všechno vyšlo a viděl to pan Casiraghi, skaut Interu, který loni umřel. Když přišla nabídka, nebylo o čem.
Musel jste být paf!
A víte, že ne? Všichni se mě pak ptali: Jak to tam chodí? Koho jsi potkal? Jací jsou? Já to neprožíval. Bavilo mě učit se italsky, cestovat, žít na vlastní triko, peníze byly fajn.
Kolik?
Dva tisíce eur měsíčně. K tomu jídlo a ubytování zdarma. Kdyby tehdy táta nenakázal, že budu vždycky 1 600 posílat domů, asi bych všechno rozfofroval.
To by šlo?
Hned. V nejdražším obchodě jsem si koupil džíny za 390 eur a na zbytek měsíce mi zbylo deset.
Už šetříte?
Musím. Máme dvě dcery, Isabellu a Emilly, už tolik nevydělám. Dřív jsem šel do supermarketu a házel zboží do košíku podle toho, jak se mi líbilo. Nejdražší sýr, nejdražší šunka. Teď manželka otevře slevové letáky z Lidlu a jede se podle toho. Musím být opatrnější.
To nablýskané prostředí velkého klubu musí strhávat, viďte?
To rozhodně. Když se jde do města, nechcete být za člověka, který extra šetří. Ostatní mají peníze, vy taky. Třetí rok mi zvedli výplatu na tři tisíce eur a pak jsem si řekl o deset. Vyhráli jsme juniorskou Ligu mistrů a sezona mi vyšla skvěle, tak co? Ale Inter se cukal. V únoru 2012 jsem podepsal smlouvu Jablonci a v březnu přišel Inter s tím, že souhlasí. Pozdě. Jo, tehdy to byl trochu pech, ale...
Ale?
Zase bych nenašel svoji ženu a neměl rodinu. A možná bych taky natáhl bačkory, protože by mě Petr Jiráček
netrefil do hlavy a nezjistilo by se, že mám v mozku nádor.
Z toho mrazí.
Já chtěl pohár proti Spartě dohrát, ale místo toho mě odvezli do špitálu a už to jelo. Mně už předtím přišlo, že se něco děje. Měl jsem třeba záchvaty žárlivosti. Taky jsem zhubl pět kilo. A najednou bum.
Sedmadvacátého dubna 2016.
Sedmadvacátého května 2017 mi pak praskla plíce a za rok jsem musel do nemocnice kvůli epilepsii.
A vám je teď sedmadvacet. Takže mi hrozí nebezpečí každý den, co? (smích). Sedmadvacítku jsem si nechal vytetovat na levou holeň, je to moje číslo.
Co s tím nádorem? Nakonec byl nezhoubný?
Naštěstí. Kdybych vám ukázal snímky z magnetické rezonance, uvidíte v tom místě velkou černou díru.
Na zátylku máte dlouhou jizvu, která nikdy nezaroste.
Co nevidíte, jsou epileptické záchvaty, což je důsledek toho, že se mi hrabali v mozku. Půl roku po operaci přišel první. Byl jsem v Praze u benzinky, volal s tátou a říkám mu: Tati, radši zastavím, v levém oku vidím divná světla. A blik!
Jak blik?
Vyndal jsem nohy z auta a další dvě hodiny si nepamatuju. K sobě jsem přišel ve chvíli, kdy jsem běhal po tramvajových kolejích. Mokrý, zablácený, měl jsem prokousnutou pusu. Jako bezdomovec. Byl listopad a já jen v tričku. Jezdil jsem tramvajemi a nemohl si vzpomenout, kde parkuju. Zatímco auto stálo u Fashion Areny ve Štěrboholích, já lítal u Slavie po Vršovicích.
S fotbalem už zdraví riskovat nechci a nebudu. I proto končím.
To je osm kilometrů.
No právě. Když jsem auto našel a chtěl nastartovat, zaťukali na okýnko policajti: Asi jste měl epileptický záchvat, přijede sanitka. Nejspíš to viděli na kamerových záznamech.
Epileptici nesmějí řídit.
Taky jsem nesměl. Rok, než zabraly správné prášky. Pak znovu, když přišel další záchvat. Ještě nedávno jsem do Německa jezdil sockou. Z Jablonce autobusem na Černý Most, metrem na Hlavní nádraží, vlakem čtyři hodiny do Regensburgu a autobusem pět kilometrů do Donaustauf před barák.
Poznáte, když se záchvat blíží?
Ano. Někdo má sluchovou auru, já zrakovou. Je to předtucha, začnou mi blikat barvy v oku. Jako diskokoule. Pak mám chvíli, abych upozornil lidi kolem, co se stane. Lehnu si na zem, abych se při pádu nepraštil, a řeknu: Hlavně mi nic nestrkejte do pusy!
A kdyby vám zapadl jazyk?
Museli by mi vymlátit zuby... Druhý záchvat jsem měl v jablonecké kabině. Kluci byli vyplašení, ale zachovali se správně. Drželi mě a zavolali sanitku.
Na předloktí máte vytetovaný anglický nápis No Fear. Žádný strach, to k vám sedí.
Ale s fotbalem už zdraví riskovat nechci a nebudu. I proto končím.
Do velkého fotbalu vás jako první vyslal José Mourinho. Vzpomínáte na přátelák s Luganem? Bylo vám sedmnáct.
Mourinho na mě houknul: Rozběhej se, půjdeš hrát! Brzy se zranil stoper Marco Materazzi, a když odcházel ze hřiště, nikomu nechtěl dát kapitánskou pásku. Já si v duchu říkám: Když si ji vezmu já, to bude vrchol!
Pokračování na protější straně