Odhalení: Atentát na Zápotockého
Pokus otrávit premiéra Antonína Zápotockého
Fingovaný pokus o atentát na předsedu vlády Antonína Zápotockého. Tak pojmenovala StB dnes zapomenutou událost, která se zkraje 50. let 20. století odehrála v teplickém divadle. Označili ji Akce 121.
Spletitý přísně tajný případ připomíná grotesku o břídilech z StB a naivních „pěšácích“, kteří se zapletli do vysoké hry. A ta je semlela. Jenže je také o nevinných lidech, které totalitní režim uchvátil, mučil a věznil. Aniž měli ponětí, proč.
Vyšetřování atentátu na Zápotockého se dochovalo v Archivu bezpečnostních složek. Autor textu na dvanáct stovek listů archiválií prostudoval. MF DNES tak po téměř sedmdesáti letech přináší vskutku pozoruhodný příběh. Příběh plný nečekaných zvratů.
Dějství první: tajemná cukřenka
Krajské krušnohorské divadlo v Teplicích, večer 1. června 1951. Na programu je drama ze života V. I. Lenina od Ivana Fedoroviče Popova nazvané Rodina. Do začátku představení sice zbývá ještě pár minut, ale herci už defilují na jevišti a zdraví diváky. Z ředitelské lóže jim totiž společně s papaláši krajského politbyra kyne předseda vlády Antonín Zápotocký.
Nicméně drama – to skutečné – se odehraje nikoliv na jevišti, ale v šatně č. 503. Rohová úzká místnost na konci chodby ten večer výjimečně slouží pro přípravu nápojů hostům v lóži. Na stolcích před zrcadly stojí plechovka mleté kávy, lahev koňaku Stock, šest lahví slovenského červeného vína, několik šálků, pohárků na víno a likérových sklenek. Vedle je žlutá cukřenka bez víčka plná kostkového cukru.
Kávu a víno rozlévá šestačtyřicetiletá herečka Vratislava Majerová. Pomáhá jí osmadvacetiletý číšník Karel Krč – ve skutečnosti strážmistr StB. Šedé číšnické sako si před pár dny agilně vypůjčil od vedoucího Národní kavárny na Stalinově náměstí v Děčíně. Občas za ním přijdou kolegové „tajní“a společně usrkávají víno. Zastaví se i herci pro šálek kávy. Představení je v plném proudu.
20.45, za moment začne hlavní přestávka. Krč ležérně urovnává kostky v cukřence. Náhodou si všimne, že dvě z nich mají na svém povrchu malou narůžovělou skvrnu. Strážmistr je chvíli zkoumá, zabalí do ubrousku a strčí do kapsy. Když se opět ukážou kolegové, dramaticky prohlásí: „To by byl pěkný malér, kdyby se to dostalo na stůl předsedovi vlády.“„Víš, jestli je ten cukr otrávený, že asi jo, za to budou vyznamenání a velký metály,“přemítá o něco později jeho nadřízený. Že jde skutečně o jed, ani jeden netuší.
Zpráva o závadném cukru se bleskově rozšíří po divadle. Administrativní ředitel Bohumil Kristejn, který má občerstvení na starosti, vyděšeně přibíhá do šatny a horlivě přesvědčuje přítomné estébáky, že kostku pozře, aby ukázal, že o nic nejde. Naléhá, nechce se nechat odbýt. Velká chyba. Když se rozjede vyšetřování, je i díky své horlivosti hlavním podezřelým.
Dějství druhé: otrávená myška
Vidina povýšení, odměny či vyznamenání estébáky nasazené v divadle zcela zaslepí. Čin zveličují, připisují si smyšlené zásluhy, dokonce si různí lidé přivlastňují nález kostek cukru se skvrnami. Přitom diletantsky ani nezajistí místnost, natož stopy v ní, cukřenku či zbylý cukr. Ani nezarazí vydávání kávy.
StB pošle kostky na chemický rozbor se zpožděním. Až čtyři dny nato. Laborant Severočeských tukových závodů cukr rozpustí a roztok nechá vypít pokusnou myš. Ta do osmi hodin pojde.
„Chemickým rozborem bylo zjištěno, že látka, kterou byly kostky pokapány, obsahuje v sobě rtuť a olovo. Dle zjištění odborníků se jedná o jed chlorid rtuťnatý, který byl v tomto případě použit v 0,001% roztoku,“zapisuje do protokolu tajná policie. Ale hned dodává. „Použití této dávky může způsobit u člověka pouze průjem.“
Příslušníci severočeské StB tak dlouho otálejí s dalšími kroky, až se tělo uhynulé myši rozloží a nelze je pitvat, aby se zjistila přesná příčina smrti. Nicméně mašinerie totalitní moci se rozjíždí naplno. Zatčeno je postupně ředitelství divadla, několik herců i jejich známých, a dokonce pár oblastních představitelů KSČ. V síti uvázne i ředitel Bohumil Kristejn – rovněž člen KSČ.
Zejména jeho čekají kruté výslechy. Při nich má spoutané ruce, na očích klapky. Věznitelé ho nenechají vyspat, brutálně ho tlučou. Ve dne v noci. Tři týdny. A Kristejn se k atentátu přizná.
A nejen k němu. Také k tomu, že byl za války konfidentem gestapa, že je vedoucím teroristické skupiny – tzv. pětky, že dostával příkazy od zrádce Rudolfa Slánského (v té době komunisty vězněný a ke konci roku 1951 popravený generální tajemník ÚV KSČ) nebo že defraudoval pokladnu divadla, aby státu způsobil hospodářskou škodu. Navrch je u něj při domovní prohlídce nalezeno obrovské množství pornografických fotek a knih.
Dějství třetí: palba do vlastních
Ve spárech StB se ocitají další podezřelí. Ale jejich svědectví a násilím vynucená přiznání vůbec neštymují. I Kristejn svou výpověď několikrát odvolá. Vyšetřovatelé si vymýšlejí důkazy, kupí chybu na chybu. Někdo rozkrade zabavenou pornografii, těsně před rekonstrukcí činu v teplickém divadle vyjedí cukr z cukřenky, kterou nakonec rozbijí. „Zabavené věci byly uskladněny tak, že nakonec byly promíchány a nikdo nevěděl, co komu patří,“přizná jeden z nich později. Před nadřízenými se vše snaží ututlat.
A velitelství StB se to celé nezdá. Proto po několika měsících tápání začne podezřívat samotné příslušníky tajné policie. Několik jich zatkne. „Někdo si chtěl pomoct k nějakému vyznamenání. Existuje podezření na nějakého orgána, který na sebe chtěl upozornit a stát se důležitým,“řekne u výslechu jeden z estébáků, který v osudný den hlídal levou stranu hlediště.
Hlavním podezřelým se náhle stává Karel Krč, fiktivní číšník z šatny č. 503, který závadné kostky našel. Po opakovaných výsleších se v polovině listopadu 1951 složí. A přizná, že příslušníci StB v teplickém divadle při ochraně Zápotockého několikrát pochybili a následně lhali. Že ve sboru s kolegy pořádají nezřízené pitky, dělají výtržnosti, zneužívají své pravomoci, porůznu přikrádají z eráru či si užívají se ženami včetně příslušnic SNB.
To následně dozná většina vyslýchaných severočeských estébáků. Včetně toho, že vedli vyšetřování „trestuhodně nedbale a naprosto neschopně“. „Lhal jsem, jen abych tím oklamal své nadřízené a abych se svojí výpovědí stavěl do takového světla, ze kterého by byly patrny pouze moje klady, nikoliv nedostatky,“vysvětluje Krč.
Nicméně k pokusu o atentát na premiéra se nikdo z nich nezná.
Dějství čtvrté: zničit podvratníka
Vyšetřování je ve slepé uličce, byť mnoho lidí sedí ve vazbě a vyslýchaných je již na 150. Pak tajná policie zachytí svědectví osvětlovače teplického divadla Vladislava Pinera.
Ten navede pozornost na herce, předsedu závodní organizace KSČ Vladimíra Sedláka a herečku, funkcionářku organizace, Vratislavu Majerovou – tu, která v šatně č. 503 připravovala nápoje.
A dojde k dalšímu zvratu. V dubnu 1952, téměř rok od událostí, je
Sedlák zatčen. A přizná se. „Doznávám, že jsem provedl pokus o atentát na předsedu vlády. Pokapal jsem dvě kostky cukru jedem, které jsem přimíchal do ostatního cukru připraveného ku slazení kávy pro předsedu vlády a ostatní hosty,“vypoví. A přesně popíše, jak se domluvil s Majerovou a v nestřeženém okamžiku přeběhl z vedlejší šatny č. 502 – kde se líčil – aby čin provedl. Zároveň dodá, že pokus o atentát pouze fingoval.
Zkraje 50. let proti sobě v teplickém divadle stály dvě frakce komunistů. Majerová, Sedlák či Piner se vymezovali proti partě kolem vedení a ředitele Bohumila Kristejna.
„Cílem této akce nebylo skutečné provedení atentátu. Šlo pouze o to, aby tímto předstíraným pokusem byl z divadla odstraněn Kristejn, jehož jsme označovali za škůdce a rozvratníka divadla, který prováděl hospodářské machinace. Protože celé pohoštění organizoval, byli jsme toho názoru, že podezření padne na něj,“popíše Sedlák.
Ostatně při předchozích výsleších – tehdy ještě v roli svědka – na
Kristejna opakovaně poukazoval. Stejně tak Majerová.
Ta Sedlákovi pomáhala sehnat kostky a kryla mu v šatně záda. Piner o plánu alespoň mlhavě věděl, byť s ním nesouhlasil.
Dějství páté: přivrtané nohy
Osvětlovači Pinerovi je jasné, že brzy skončí za mřížemi také. Odhodlá se proto k zoufalému činu.
26. dubna 1952 nasimuluje v divadle vlastní přepadení. Na nejvyšší lávce nad jevištěm si nejprve vrutíky na spojování kulis přivrtá skrz bačkory nohy k podlaze, tělo připoutá drátem k zábradlí, vloží do úst roubík, kolem krku nasadí smyčku a spoutá ruce. Očekává, že ho kulisáci naleznou během několika minut. Ale přepočítá se. V nepřirozené poloze zůstane uvězněn čtyři hodiny, během nichž omdlí a zraní se na hlavě. Využije toho a tvrdí, že ho neznámý útočník praštil.
Neprojde mu to. Je zatčen. „Vykonstruoval jsem přepadení, abych odvrátil pozornost od své osoby. Tím jsem sledoval, že pátrání bude zaměřeno na některé zaměstnance divadla, který se projevoval jako můj nepřítel,“přizná záhy vyšetřovatelům.
Dějství šesté: cesta do kriminálu
Hlavní líčení s Vladimírem Sedlákem, Vratislavou Majerovou a Vladislavem Pinerem se koná u Krajského soudu v Praze 29. července 1953. Jednání je tajné, neboť se prokurátor obává, že by mohlo být ohroženo státní tajemství. Zřejmě hlavně kvůli břídilské účasti StB i očividně vynuceným předchozím přiznáním.
Sedlák a Majerová jsou souzeni pro trestný čin křivého obvinění, Piner pro trestný čin spolčení. Sedlák dostane sedm let žaláře, Majerová pět a Piner tři.
Publicista Vlastimil Novák vloni v Krušnohorských novinách popsal závěr této události: „Odsouzení byli propuštěni z vězení v květnu 1955 na základě amnestie prezidenta Antonína Zápotockého. Jedna z hlavních postav tohoto podivného příběhu, strážmistr StB Karel Krč, na otázku, co chce k případu uvést, odpověděl: Nevím, jak už to bylo, já už jsem z toho magor!“