Macronova nová Evropa
Konečně nový evropský lídr? Vystoupení Emmanuela Macrona vyvolávají více otázek než odpovědí, přesto to může být on, kdo dokáže pustit do zemdlelých končetin EU něco, čemu se říká „étos“nebo „duch společenství“.
Francouzský prezident Emmanuel Macron není advokátem chudých, provází ho dokonce dědičný (hollandovský) hřích. Přesto se ale na mezinárodní scéně pomalu, ale jistě stává tím, co obvykle označujeme nabubřelým slovem „lídr“. Přesně v duchu, v jakém o něm před rokem psal americký magazín Time. Ten k onomu „vůdci“tehdy připojil ještě dvě adjektiva: „evropský“a „příští“. A nezapomněl na podmínečný dodatek: „Pokud dokáže vést Francii.“
Od vystoupení na pařížské Sorbonně před dvěma lety, které se dalo brát jako blouznění mladého muže, opilého získanou mocí, se Macron v polovině svého pětiletého mandátu, teatrálně nazvaného „dějství 2“, obrátil k činům. Po třiceti měsících mandátu prošel jedenačtyřicetiletý prezident nekonečným očistcem hnutí „žlutých vest“, jež uzavřel „velkou národní diskusí“. Tento týden, do roka a do dne, stojí před další sociální krizí kvůli reformě důchodů. Ustojí i tohle?
Obvykle se tomu říká „obrat“. A takový obrat, nemá-li zůstat jen u tanečku, vyžaduje předvídavost a odvahu. Nikoliv pouze přizpůsobování se situaci, z níž nevzejde nic nového. „Vybudovat novou Francii je moje obsese,“říká Macron. Ne všichni tuto obsesi sdílejí, ale veřejné mínění dokázal získat na svou stranu. Oproti loňskému prosinci a nástupu „žlutých vest“je jeho křivka, i přes výkyvy o pár bodů dolů, stále růstová (ze sedmi agentur je v průměru na 33 procentech).
Všechny francouzské obsese
Lidé, kteří Macronovi připravují agendu, díky krizím posílili: premiér Édouard Philippe není jen „vykonavatelem“; i přes ztráty si udržuje silné váhy: Jeana-Michela Blanquera, ministra školství, ale především Jeana-Yvese Le Driana, nynějšího ministra Evropy a zahraničních věcí. Jistě, v Macronově nejbližším okolí, které se podílelo na volební kampani, nezůstal kámen na kameni, část ale získala významné postavení v nově vzniklé evropské frakci Renew Europe. Tam, kam náleží i čeští poslanci hnutí ANO.
„Obnova Evropy“získala ovšem silnou pozici spojenectvím s Ursulou von der Layenovou, německou předsedkyní Evropské komise, která patří sice ke konzervativnímu německému křesťansko-demokratickému proudu, ale sama právě není moc konzervativní. Zopakujme rychle tři témata ze Sorbonny, aby bylo jasné, o co Macronovi jde. V prvé řadě o „evropskou suverenitu“, ale i „jednotu“a „demokracii“– ta suverenita, o níž se pravidelně pochybuje tu i onde, je klíčem k Macronově vizi, v níž jde geopoliticky o všechno.
Uvědomíme si to tehdy, když se Macron utká se svými partnery, kteří působí někdy jako oheň (Donald Trump), někdy jako voda (Angela Merkelová). Příkladem za vše je právě skončený summit NATO v Londýně. Zatímco rozzuřený americký prezident nenechá na Macronovi nit suchou, německá kancléřka hořekuje, že Macron „rozbíjí čajové šálky“, které ona „musí slepovat“. Bude je chtít zítra slepovat její následnice? Nemá nakonec Macron pravdu, když tvrdí, že Severoatlantická aliance vyčerpala svůj potenciál a ocitla se ve stavu
Po třiceti měsících mandátu prošel prezident nekonečným očistcem hnutí „žlutých vest“.
„mozkové smrti“? Ten výrok pro britský týdeník The Economist, který vyvolal takový úžas, se ale týkal schopnosti NATO čelit teroristickým hrozbám.
Mozek Evropy šlape
Ano, byl to políček do Trumpovy tváře – a ten to pochopil. Namísto účetní uzávěrky, kdo co dluží, je přece úžasné, že se americký prezident chová, jako kdyby NATO byla jeho firma. Co je kacířského na tom, když Macron vyzývá k evropské obraně? I kancléřka Merkelová před časem usoudila, že na Američany se již nedá (v proslulém článku 5) zrovna spoléhat. Akcenty gaullistické, potažmo mitterrandovské, nevypadají od Macrona nepochopitelně, neboť Francie jako nukleární velmoc nikdy nepatřila ke státům, které se „rychle seřadily“za strýčka Sama. A když mluví o evropské obraně, myslí i na své atomové ponorky, stíhačky a letadlové lodě.
Dokáže-li Macron najít bez velké naivity cestu i k ruskému režimu, může to přinést větší výsledky v rámci dialogu i v minském formátu (Rusko, Ukrajina, Německo, Francie) než bezduché bití v prsa a štrikování nových a nesmyslných sankcí, jež poškozují evropskou ekonomiku. Není lepší předcházet konfliktům, než je v duchu staronové studené války opět vyvolávat? Říkalo se tomu kdysi „détente“(uvolnění). Francie vždy rozuměla Evropě jako svého druhu „vlastní reinkarnaci“, a v tomto duchu pracuje Macronův mozek na plné obrátky.
Jako nyní předsedajícího člena Visegrádu by nás mohlo zajímat, že Macronova Francie si dává záležet, aby nebyla jen poručníkem – jak tomu bylo při založení Československa v roce 1918, když byl šéfem československého generálního štábu francouzský generál Maurice Pellé (a to dokonce až do roku 1921), ale aby suverenita byla povýšena na znalost reálií i v rámci její „soft-power“, jakou tu vykonává třeba v pražském Karlíně sídlící CEFRES, Francouzský ústav pro výzkum ve společenských vědách.
Mimochodem: ministr zahraničí Jean-Yves Le Drian včera zahájil v pražském Karolinu konferenci, která se snaží otevřít i bolavé rány našich „nadějí a deziluzí“třicet let poté. Vyplatí se mu naslouchat.