Proč není Česko nejbohatší?
Češi jsou nejschopnější národ na světě a právem mají být i nejbohatší. To by však Česko muselo fungovat efektivně a nestřílet se do vlastních nohou. Zatím tak činí hned několikerým obzvláště masochistickým způsobem.
Vsouvislosti s nedávným 30. výročím listopadu 1989 se ve veřejném prostoru hodně diskutuje i o tom, proč je ekonomické přibližování Česka k Západu tak pomalé, či až stagnující. Prakticky všichni politici a ekonomové jednohlasně mluví o tom, že je potřeba „nějak“posunout ekonomiku k vyšší přidané hodnotě. Všimněme si ale, že když má dojít na konkrétní recepty, jak toho dosáhnout, sklouzává se většinou jen k obecným návrhům typu více inovací, digitalizace, peněz do školství, vědy a výzkumu, do infrastruktury atd. V čem je ale potíž?
Klíčovým problémem je paradoxně ta skutečnost, že přes obecné teoretizování o opaku nemá mnoho zájmových skupin – a tedy i politiků – o potřebnou transformaci ekonomiky zájem, jelikož dnes vytěžují větší ekonomickou a politickou rentu. S tímto fenoménem se nicméně potýká většina rozvíjejících se zemí, a proto jich také tolik zůstává „v pasti“subdodavatelské levné ekonomiky a nízkých příjmů. Tragédií naší země je ta skutečnost, že v průběhu minulých třiceti let to byl často přímo politický záměr.
Kdo vymyslel montovnu?
Existují tři zásadní důvody, proč je naše země v určité „konvergenční pasti“. Ty zásadně narušily racionální alokaci kapitálu a schopnost Čechů dostat se tam, kam patří – tedy mezi nejbohatší a nejskvělejší země světa pro život. Tak především, hanlivě omílaný pojem „montovna“nezačali používat dnešní kritici levné ekonomiky a práce, ale přímo jejich tvůrci.
Stačí si přečíst devatenáct let starý rozhovor (Lidové noviny, 18. 9. 2000) s Martinem Jahnem, tehdejším šéfem CzechInvestu, později dokonce vicepremiérem pro ekonomiku v Grossově a Paroubkově vládě. Otázka: „Většina investorů, které přilákaly pobídky, přišla do Česka kvůli levné pracovní síle. Co děláte proti tomu, aby se ze země nestala montážní dílna pro Západ?“Odpověď: „My se právě snažíme, aby se z Česka ten montážní závod stal. V první fázi nemůžeme očekávat, že by k nám investoři přesouvali výrobu s vysokou přidanou hodnotou.“Ani čtyřicet let centrálně plánované ekonomiky nemůže něco takového ospravedlňovat, zejména když bylo už deset let po začátku transformace. Navíc v zemi Bati, Křižíka a dalších, která je i geneticky „více západní než východní“.
Náš stověžatý skanzen
S tím souvisí i druhý důvod, který smutně symbolizuje naši porevoluční dobu. Když se na začátku 21. století začala stavět v Hranicích na Moravě montovna na televizory dvacátého století, která v roce 2006 zkrachovala, stavební povolení trvalo snad kratší dobu než na rodinný domek. Když je „zájem“, najednou to jde. Ale když jde o dostupné bydlení pro mladé rodiny, důchodce, lidi trpící hustou dopravou ve městech a další, najednou se vyrojí stovky argumentů, proč rychle stavět nelze.
Symbolem a tahounem bohatého státu je vždy jeho metropole. Stavební uzávěry, podřízení povolovacího řízení politickému populismu, ochrana panelákových skanzenů a levných pronájmů v centru pro „vyvolené“nutně udělaly svoje. Zvlášť když pořádně nikdo nevěděl, zdali je „centrální stavební úřad“v Galerii Myšák, kde sídlil neblaze proslulý kmotr Roman Janoušek, nebo kde vlastně.
Je absurdní spekulovat, zdali se do Prahy vejde Brno. Do Prahy by se vešlo třeba i centrum Singapuru, Hongkongu, Tel Avivu – nejvíce inovativních center současného světa. Praha už teď mohla být skutečně nejkrásnější mnohamilionovou a efektivně fungující metropolí světa, plnou života a inovací, kde by historické centrum bylo v harmonii se stovkami mrakodrapů od nejlepších světových architektů na okrajích. Místo toho, aby Češi mezi sebou soupeřili o to, kdo postaví vyšší a krásnější mrakodrap, tak spíše bojují o to, kdo na koho vytáhne větší špínu a „nabonzuje“ho nejlépe nějaké mezinárodní instituci.
Dnes je Praha alkoturistickým skanzenem obklopeným prefabrikovanými králíkárnami v cirkusových barvách, kde si byt nepořídí ani příslušník střední třídy. Spousty lidí, mladých rodin, studentů či důchodců přitom žijí v totálním životním stresu.
Rukojmí v rukách zombie
A konečně třetí hlavní důvod. Češi nejsou hloupí. Minimálně intuitivně chápou, že jejich příjmy, mzdy a důchody jsou uměle a systematicky drženy nízko. Nejpřesněji to před mnoha desetiletími vyjádřil jeden z nejslavnějších myslitelů svobodné společnosti Ludwig von Mises: „Ani slovutní zastánci této politiky nenašli odvahu veřejně přiznat, že jedním z hlavních důvodů devalvace je snížení výše reálných mezd. Popisovali tedy většinou raději smysl devalvace jako odstranění údajné ‚fundamentální nerovnováhy‘ mezi domácí a zahraniční cenovou ‚úrovní‘.“
Nesmyslně dlouhé držení fixního kurzu po většinu 90. let a kurzový závazek v letech 2013 až 2017 nutně udělaly své. Intervence
přitom hlavně díky nově emitovaným více než dvěma tisícům miliardám korun fakticky stále pokračují.
Těžko mohou údajnou „fundamentální nerovnováhu“odstraňovat subjekty, které ji právě systematicky vytvářejí – tedy ty centrální banky, které manipulativně přerozdělují bohatství a deformují strukturu ekonomik ve prospěch zájmových skupin životně závislých na slabé koruně a nízkých mzdách. Ostatně i OECD ve své studii z roku 2017 varovala, že uvolněná měnová politika udržuje „zombie“firmy, jejichž umělá existence brání vzniku mladých inovativních firem. A dlouhodobě tento problém zdůrazňuje i osoba vůbec nejpovolanější – Claudio Borio, šéf ekonomického výzkumu Banky pro mezinárodní banky, tedy „centrální banky všech centrálních bank“, který často varuje před antideflačním fundamentalismem a negativním vlivem měnové politiky na produktivní schopnosti ekonomik.
Naše země je přímo ukázkovým příkladem. V současném Česku je možná tak 20 procent „zombie“firem, které by dnes nepřežily kurz blížící se ke dvaceti korunám za euro. Dlouhodobá politika uměle slabé koruny a nízkých mezd v mezinárodní kupní síle brání robustní mobilizaci domácí poptávky a kapitálu, která jako jediná může zastavit odtokový charakter ekonomiky prostřednictvím radikálního domácího „očistce“a levnějších akvizicí v zahraničí. Obětním beránkem se pak absurdně stávají banky, které jsou právě pro tento proces naprosto klíčové. Krutým důsledkem jsou znehodnocující se úspory a nemovitostní bublina, což dále sráží každým dnem reálné bohatství Čechů.
Devalvovaný národ
Naše země si tento osud nezaslouží a musí se totálně proměnit a zefektivnit. Strategickou vizí musí být mnohem více koncentrovaný urbanismus, skutečně efektivní infrastruktura a strategické propojení vysokorychlostními tratěmi. To umožní i více zalesňování, ukončí se zabírání orné půdy a radikálně se zlepší zadržování vody v krajině. Česko má prostě díky totální legislativní paralýze neefektivně rozmístěné obyvatelstvo, které je v pasti komunálního populismu. Je to zřejmé i v mezinárodním srovnání. Nebojme se. Průměrný Čech by určitě rád vyměnil živoření v rozpadajícím se paneláku a s tisícem eur měsíčně v nějaké montovně za život v mrakodrapu světové úrovně s bazénem na střeše a dohledem na Pražský hrad či Špilberk.
Češi jsou nejschopnější národ na světě, který má být i nejbohatší. Bohužel v rozletu jim brání střílení se do vlastních nohou. Nikdy nebyly potřeba žádné investiční pobídky. Bez skutečně radikálního uvolnění územní a stavební regulace, bez zamezení svévolného znehodnocování koruny centrální bankou a odprodeje nadbytečných devizových rezerv z intervencí ale budeme ještě nadlouho devalvovaným národem. Pokud si toto politici neuvědomí, pak zůstaneme v pasti levné ekonomiky a nízkých příjmů ještě dlouhé generace.