MF DNES

Franto, hoď to do ohně!

Je to deset let, co zemřela legenda fotbalové Slavie. Jak na tátu vzpomíná František Veselý?

- Jan Palička fotbalový reportér MF DNES

Ve středu běhal v Bílině v dresu internacio­nálů jako zamlada, ve čtvrtek odjel do Německa na nákup a v pátek se doma neprobudil. Ještě mu nebylo šestašedes­át. Už je to deset let, co zemřel František Veselý.

„Ještě ve dvě ráno ho maminka slyšela v koupelně. A pak přišel infarkt ve spánku. Aspoň že tátu nic nebolelo,“vzpomíná syn František.

Nebudeme zapírat, oba jsme chvílemi plakali, protože naši tátové se nahradit nedají.

Táta Veselý byl legenda. Mistr Evropy 1976. Fotbalu navždy oddaný. Úžasné pravé křídlo Slavie, se kterou nikdy nezískal titul.

Těžko se tomu věří, ale první zápas mezi dospělými odehrál za Duklu. Jako desátník během vojenské služby.

Proti Dortmundu v Poháru mistrů! V březnu 1964.

„Znám to z doslechu, ještě jsem nebyl na světě. Tátovi, kterému bylo devatenáct, řekl trenér Vejvoda: V Dortmundu hraješ! A táta prý byl nejlepší na hřišti. I když Slavia prohrála doma 0:4 a odveta měla být jen formalita, táta se nechtěl vzdát. Slavia vyhrála 3:1 a tleskalo jí čtyřicet tisíc lidí,“vypráví syn.

Jak to asi dopadne v úterý večer? Slavia znovu hraje v Dortmundu a v Lize mistrů nemá šanci na postup: „Budu klukům držet palce. Táta s dědou budou fandit z nebe.“

Rodina Veselých je Slavií odkojená, ale proč jste nedal synovi jméno František? Byl by čtvrtý v řadě.

Manželka už nechtěla. Vzpomínám na časy, kdy se doma řeklo Fando! a otočili jsme se všichni. Já, táta i děda, kterému se kvůli kolébavé chůzi přezdívalo Kachna. Představa, že se otáčí ještě čtvrtý chlap, se ani mně nelíbila. Navíc jméno František Veselý příliš zavazuje. Jsem na něj samozřejmě hrdý, ale štěstí mi moc nepřineslo. Bylo těžké jít ve stopách legendy. Tátu přece nešlo překonat.

Kdy vám jméno Veselý ztěžklo?

Už v žácích. Vedl nás Jan Mareš, hodně přísný trenér. My váleli, vyhráli jsme pražský přebor, já střílel spoustu gólů, ale trenér viděl jen chyby. Když po zápase mlčel, byl se mnou spokojený. Jinak mě péroval. Až časem jsem pochopil, že pro mě měl nastavenou laťku po tátovi. V A-dorostu to samé.

Přece jste býval tahoun. Přetahoval­i jste se s Pavlem Kukou o titul nejlepšího střelce mládeže.

Závodili jsme spolu a na konci roku vždycky dostávali diplomy. Ještě bych je doma našel. Vím, že jsem tátovi dělal radost, ale trenér Havlík chtěl víc: Ty jsi přece Franta Veselý! Myslel, že toho jména zneužívám a nepracuju, jak bych měl.

Měl pravdu?

Právě že vůbec. Já do toho šlapal, cítil jsem se na hřišti skvěle. Jenže tehdy, když jsem měl jet od nás z Ďáblic přes celou Prahu do Edenu, často se mi nechtělo. Byl jsem otrávený. Proč? Chce se mi?

Nechtělo?

Čtyři stanice tramvají z Ládví na konečnou, pak narvaným autobusem 126 do Vršovic. Hodina tam, hodina zpátky. Čtyřikrát týdně. A pak poslouchat, jak mi trenér vyčítá chyby? Naštěstí jsem vydržel, mám v sobě disciplínu a pevnou vůli po tátovi.

Kdy jste začal vnímat, že je slavný?

Od pětasedmde­sátého, to mi bylo šest. Hrál jsem za přípravku Slavie a chodil se dívat na zápasy áčka. Lidi řvali: Franto, hoď to do ohně! Já koukal, jak táta upaluje po pravém křídle a hledá, kudy nacentrova­t na Segmüllera. Já měl to štěstí, že mě vodil za ruku na hřiště.

To šlo?

Měl jsem tu výsadu. Vyšli jsme tunelem, lidi tleskali a já utíkal přes škvárovou dráhu pryč, protáhl se mezerou u klandru a honem za mámou na tribunu.

Rozmazlova­li vás na Slavii?

Spíš vnímali, že mám talent. Odmalička jsem střílel góly a byl kapitánem. Dlouhou chodbou jsem chodíval k rozhodčím podepisova­t zápisy o utkání a míjel všechny ty poháry v prosklenýc­h vitrínách. Už tehdy jsem cítil velikost Slavie.

Jak?

Třeba tak, že jsem potkával persony, které měly Slavii v krvi. V tribuně měl kancelář Odbor přátel. Herci Martin Růžek, Milan Neděla, taky Pepík Vinklář chodil... Malíř Miloš Nesvadba daroval tátovi obraz, jak jede vlak nad Edenem a lidi vykukují z okének, aby zahlédli Veselého.

Ještě nějaká vzpomínka?

Nosil jsem černou kapitánsko­u pásku na pravé ruce a ti slovutní pánové na mě: Františku, ty jdeš na pohřeb? Kdopak umřel? Teprve pak mi vysvětlili, že se páska nosí na levačce.

Kde jste sledoval tátův nejslavněj­ší zápas proti Holanďanům?

Myslíte semifinále Eura 76? Bylo mi sedm a maminka mě nechala dívat se až do půlnoci. V panelácích svítily černobílé obrazovky a všichni koukali, jak táta v prodloužen­í centruje na druhý gól a třetí gól dává sám. To byla středa a ve čtvrtek se spolužáci ve škole překřikova­li: Viděli jste toho Veselého, jak utekl po křídle a šoupnul to na Nehodu? Já byl tak pyšný.

Byl pyšný i táta na vás?

Věřím, že ano, ale nedával to moc najevo. Spíš byl dost přísný. Potrpěl si na kázeň a na slušnost. Stačilo, když mi uletělo sprosté slovo, a už jsem chytil facku. Ani špatné známky se u nás nepromíjel­y. Táta se s tím nepáral.

Pokračován­í na protější straně

Neměl jsem z něho takový dojem.

On klamal tělem. Nejvíc ze všeho byl pedant na výkonnost. Nepamatuju zápas, po kterém by se mnou byl spokojený. Na rozdíl od dědy Kachny, který chodil na všechny moje zápasy. Chválil mě: Fando, ty dva gólečky, to jsem si tedy štrejchl!

V první lize 120 zápasů a 23 gólů. Nemohl jste dosáhnout na víc?

Spíš měl. Aspoň jsem si to vynahradil za čtrnáct let v Rakousku. Víte, já se taky snažil nikdy se nevzdávat, ale nezdědil jsem po tátovi až tak bojovné srdce. Nebyl jsem tak urputný a hladový po gólech. Úspěch týmu byl pro mě důležitějš­í než úspěch můj.

Na rozdíl od táty, legendární­ho slávisty, máte se Slavií titul. Ten historický z roku 1996.

Počítám si ho, i když jsem hrál jen zápas se Žižkovem. Přes půlku sezony, než jsem odešel do Chebu, jsem proseděl na lavičce, což mě mrzí.

Co se stalo?

Ve Slavii se sešla skoro půlka nároďáku. Poborský, Šmicer, Bejbl, Suchopárek... Nevadilo mi krýt jim záda, vadilo mi, že šance nepřicháze­la. Jméno mi překáželo. Jmenovat se Tonda Novák, určitě hraju víc. I s mistrovsko­u medailí na mě zapomněli.

Pořád nechápu, čím vaše jméno vadilo?

Pamatuju si, jak trenér Pešice vstal z lavičky a povídá panu Ciprovi: Dej tam Františka! Přidává si po tréninku, je ve formě. Jenže trenér Cipro mi nevěřil. Nebojte, nemluví ze mě zášť, všechno přebolelo, ale mohl jsem dokázat víc.

Zvlášť když jste za áčko kopal už v osmnácti.

Za pana Pospíchala. Nesmlouvav­ý trenér mě sledoval v juniorce, pak za mnou přišel a povídá: Fando, připrav se, konec sezony budeš hrát! Někteří reprezenta­nti si potřeboval­i odpočinout a já dal ve dvou zápasech tři góly. Nejdřív mě ovšem Slavia musela vykoupit z Parkhotelu.

Prosím?

Měl jsem tam po vyučení dělat tři roky číšníka. Maminka podepsala dohodu, že budu po škole pinglovat. Když přišla Slavia, že mě chce na hřišti, narazila. Naštěstí se obě strany domluvily na odstupném a já se mohl rok před vojnou učit od pana Trenéra. Stejně jako později v Chebu, kde mě vedl Dušan Uhrin.

Co měl táta a vy ne?

On maximálně využil svůj talent a dobu, kdy se hrálo na tři útočníky. Byl rychlý, zdravě drzý, taky byl absolutně zapálený pro fotbal. Však ho hrál do posledního dechu. Když se učil soustružní­kem, očima tlačil hodiny na stěně, aby mohl běžet na trénink. Děda Kachna, který taky kopával za Slavii, mi vyprávěl: Fanda? To byl fotbalový šílenec, musel jsem ho brát na každý svůj zápas. Já teprve vstával a on už byl v předsíni nachystaný, že vyrážíme.

V čem se ještě lišil?

Uměl snášet křivdy. Neurážel se. Trenér Jareš z něj po zlatém Bělehradě udělal náhradníka. Shazoval ho: A ty víš, že tak strašně vysoký věkový průměr máme jen kvůli tobě?

Tátovi bylo pětatřicet.

Ale hrál jako v pětadvacet­i. On byl jeden z milionu, hráč od pánaboha. Vydržel, makal a pak lidi volali z tribun: Franta na plac!

Taky měl nabídku z Ameriky, viďte?

Oslovil ho Franz Beckenbaue­r, že v New Yorku tvoří bezva mančaft. S Cruyffem a Pelém. My už si doma balili kufry. Táta se ohromně nadchl, už se viděl v Americe. Přes dveře jsem tajně poslouchal, jak se o tom naši baví.

Komunisti byli proti.

Antonín Himl, předseda ČSTV, tátovi nekompromi­sně řekl, ať na to rychle zapomene. Maximálně prý Rakousko, za odměnu. Dodnes mám doma schované tátovo triko, které dostal od New York Cosmos.

Nakonec to Rakousko vyšlo.

Kopal za slavný Rapid, za Sparkasse Zwettl, za First Viennu. Domů jezdil jen na neděli, v pondělí mě doprovodil do školy a mazal zpátky. Přes pět let jsme tak žili. Jen dvakrát do roka jsme vyráželi do Vídně na výjezdní doložku. Býval jsem v úžasu z těch rozsvícený­ch výloh, všude krásná auta. A to zázemí pro fotbal! V kabině Rapidu seděl slavný střelec Hans Krankl, vedle něj Keglevits, Weber. Po půlroce přišel ještě Tonda Panenka. Paráda!

Doma se nemluvilo o emigraci?

To jsem za těmi dveřmi nezaslechl. Táta by to neudělal, byl disciplino­vaný a patriot. Po svém tátovi, který mohl hrát v Cannes, ale vzkázal jim: Bez těch mých holešovick­ých komínů bych za dva dny utekl domů.

I vám bylo Rakousko souzené.

Teprve loni, před padesátkou, jsem tam fotbal zabalil.

Teď vás živí fotbalová Akademie Františka Veselého, které šéfujete?

Máme kluky od pěti do patnácti, přes léto trénujeme i osmdesát dětí, ale zatím je to spíš na přežití. Tu akademii jsem založil na počest tátovy památky a musíme bojovat, aby jeho odkaz mohl žít dál.

Na plášti stadionu v Edenu visí jeho obrovská podobizna.

On obětoval Slavii celý život. Když jedu kolem, vždycky se otočím a je mi smutno, že tu není.

Třicátého října uběhlo deset let od jeho smrti.

Stál jsem u jeho hrobu na Malvazinká­ch a dlouho brečel. Z telefonu jsem mu pustil písničku Srdce nehasnou, za kterou jsem nedávno poděkoval Richardu Krajčovi, že ji tak nádherně napsal. Když zpíval Karel Gott, tiše jsem tátovi vyprávěl: Vidíš, i Karel, tvůj kamarád z Amfory, už za tebou kráčí do nebe.

Taky tátovi vyčítáte, že odešel tak brzy?

Vyčítám: Víš, já už bych se prokousal, ale ti moji kluci potřeboval­i pomoct. Ty na nás koukáš z nebe, běháš si tam za balonem, ale ti moji kluci potřeboval­i poradit, popostrčit.

Sedmadvace­tiletý Daniel to ve Slavii dotáhl k pěti ligovým startům a teď kope nižší soutěž v Rakousku. Dvaadvacet­iletý Lukáš, taky slávista, hostuje ve Vyšehradě.

Mít za sebou dědu, třeba jsou ještě dál. Potřeboval­i někoho, kdo by se jich zastal. Možná stačilo, aby šel táta k doktorovi, a dneska mohl pořád kopat za starou gardu. Lékař mi po pitvě řekl, že tak trénovaný organismus v pětašedesá­ti letech ještě nikdy neviděl. Pro všechny to byl šok a vlastně pořád si zvykáme, že už tu není. Ale Slavia mu tam nahoře určitě dělá radost.

Táta využil svůj talent a dobu, kdy se hrálo na tři útočníky. Byl rychlý, zdravě drzý.

 ?? Foto: ČTK ?? Legenda Derby v Edenu v roce 1966. Před vyprodaným stadionem František Veselý uniká Hudcovském­u ze Sparty. Jeho skluz přišel pozdě.
Foto: ČTK Legenda Derby v Edenu v roce 1966. Před vyprodaným stadionem František Veselý uniká Hudcovském­u ze Sparty. Jeho skluz přišel pozdě.
 ??  ??
 ??  ??
 ?? Foto: 2x archiv Františka Veselého ?? Čtyři Veselí Klan Františků, kteří kopali za Slavii, doplňuje malý Daniel. Pak přibyl ještě Lukáš, další syn Františka Veselého nejmladšíh­o (vpravo).
Pokračován­í z protější strany
Foto: 2x archiv Františka Veselého Čtyři Veselí Klan Františků, kteří kopali za Slavii, doplňuje malý Daniel. Pak přibyl ještě Lukáš, další syn Františka Veselého nejmladšíh­o (vpravo). Pokračován­í z protější strany
 ?? Foto: archiv Ivana Bicana ?? S Pepim Dvě legendy Slavie v družném rozhovoru. Josef Bican (vlevo) s cigárkem a František Veselý.
Foto: archiv Ivana Bicana S Pepim Dvě legendy Slavie v družném rozhovoru. Josef Bican (vlevo) s cigárkem a František Veselý.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czechia