Když Slovinec sní
Kdo je Gašper Krošelj? Brankář s nejlepšími čísly v extralize.
Dětský pokoj měl polepený plakáty Dominika Haška. Chytával ve stejném typu masky, hltal sestřihy z NHL, ve kterých Dominator čaroval. A když Buffalo hrálo finále Stanley Cupu, usínal ve školní lavici, protože nevynechal jediný noční zápas. „Fascinovalo mě na něm, že chtěl vždycky chytit puk a bylo mu jedno jak. Kašlal na nějaký styl,“říká Gašper Krošelj.
Je mu 32 let, pochází z nehokejového Slovinska a teď má v extralize nejlepší brankářská čísla. I proto ho reportéři MF DNES zvolili nejlepším hráčem listopadu. Průměr po haškovsku drží pod dvěma góly na zápas a i díky němu je Mladá Boleslav po polovině základní části mezi čtyřkou nejlepších. A tak jako úplné sci-fi nezní ani jeden z jeho snů, o kterých mluví – tedy že s Boleslaví získá titul. Ty dva další jsou jen na něm, nepotřebuje k nim partu spoluhráčů – chtěl by se konečně osobně potkat s Haškem a taky si založit vlastní restauraci.
Kdy jste s vařením začal?
Souvisí to s hokejem, protože ve Slovinsku nebyla pořádná liga dorostu, juniorů, a pokud jsme se chtěli posunout, museli jsme odejít. Na mistrovství světa do osmnácti let si nás rozebrali agenti a já pak v sedmnácti šel na Slovensko. Musel jsem se starat sám o sebe, tudíž i vařit. Má to výhodu, protože ženy mají rády, když jim muž uvaří.
Jakou kuchyni preferujete?
Teď českou! Už jsem uvařil staročeskou kachnu, dělal jsem vepřové koleno na černém pivu i žebra, což jsou těžké věci, protože na ně musíte mít čas. Kachna je na šest sedm hodin, koleno na pět, takže do toho se pouštím, jen když máme dva dny volna. Ale hrál jsem i ve Švédsku, Dánsku, Chorvatsku. Každá ta země mě nějakým způsobem kuchařsky zasáhla. Rád dělám ryby, stejně tak italskou kuchyň, protože k té máme ve Slovinsku blízko.
Kdo vás inspiruje?
Klasika – sleduji MasterChef s Gordonem Ramsayem. Koukám na Jamieho Olivera, na internetu i v novinách hledám recepty, které si schovávám. Chodím do restaurací, třeba v Boleslavi jsem už vyzkoušel všechny a líbí se mi i ty v Praze. Musím přiznat, že jsem překvapený, jak velmi dobré jídlo v Česku je.
Ale podnik byste chtěl doma...
… Lublaň je krásné menší město, centrem teče řeka, kolem které jsou kavárny a restaurace. Úplně se tam vidím. Ale ještě by to chtělo praxi, tak možná se mi někdo po tomto rozhovoru ozve.
Teď jste pořád hokejista. Jak těžké bylo se jím stát ve Slovinsku?
Jako kluk jsem měl jediný cíl – hokejem se bavit. Až v šestnácti jsem pochopil, že aby to Slovinec někam dotáhl, musí odejít do Česka, Slovenska, Švédska. Že jedině tam se můžete posunout, a tak jsem zamířil do Topoľčan. Rázem jsem hrál dvakrát víc zápasů a jako cizinec jsem musel být lepší než místní, protože rok co rok bojujeme o pozice. Ale to z nás dělá lepší hráče.
A Anže Kopitara ta cesta dovedla až ke dvěma Stanley Cupům.
Jsme stejný ročník a známe se od sedmi osmi let.
Na turnajích se vždycky všichni dívali na něho, když jsme hráli proti němu, pořád nám trenéři opakovali, ať ho hlídáme. Marně. A tak pořád sbíral ceny pro nejlepší hráče. My Slovinci jsme šťastní, že ho máme. Protože to není jenom skvělý hokejista, ale úžasný člověk s velkým srdcem. Pravý kapitán a lídr.
Zpopularizoval u vás hokej?
On je jeho symbolem, jeho jménem. V létě u nás pořádá kemp, na který jezdí kluci z celé Evropy. Já pro změnu pořádám kemp pro brankáře. Ale hokej to má u nás těžké, protože je nás tak 300 registrovaných hráčů.
A k tomu jsme, ač máme jen dva miliony obyvatel, dobří snad v každém sportu. V basketbale jsme mistři Evropy, na Dončiće v NBA kouká u nás každý. Ve volejbale jsme teď byli druzí na mistrovství Evropy. Populární je lyžování, daří se skokům na lyžích, hrdinou je cyklista Roglič. Jsme sportovní země.
To hokeji týmový úspěch chybí.
Postupujeme a sestupujeme. Řešíme to dlouho, přejeme si udržet, ale vždy máme i kus smůly. Vyzkoušeli jsme i zahraniční kouče z Česka, Finska, Kanady, zkoušíme pořád něco nového, ale nedaří se. Na druhou stranu jsme se dvakrát dostali na olympiádu, což je pro nás úspěch. V Koreji jsme porazili USA. Radujeme se z maličkostí – vzpomínám, jak jsem před dvěma lety chytal na mistrovství proti Česku. Věděli jsme, že prohrajeme, chtěli jsme ale dostat co nejméně gólů a hrát dobře. Byl tam Mrázek, Pastrňák, Voráček a my byli šťastní, že jsme si proti takovým borcům zahráli.
Chtěl bych podat ruku Haškovi, vyfotit se s ním, byl mým idolem. Dětský pokoj jsem měl polepený jeho plakáty.
Jaký je váš hokejový sen?
Že s Boleslaví vyhraji titul.
Je to reálné?
Jsme sice malý klub, ale naší šancí je, že můžeme překvapit každý tým. Já spoluhráčům věřím, že opravdu hrajeme o pohár. Hrajeme velmi dobře, v kabině je fajn chemie a mám pocit, že jsme jedna rodina. Jasně, stane se nám, že ztratíme zápas jako v úterý s Litvínovem (4:6). Ale asi potřebujeme občas dostat facku, která nám vlije novou energii. A dáme si pozor na to, aby se to neopakovalo. Extraliga se mi líbí, je to velmi dobrá soutěž. Hraje se tu rychlý, technický hokej a kvalitou je dost podobná KHL. Úžasné je, že poslední může porazit prvního.
Vy jste v KHL chytal za Záhřeb.
Byla to skvělá zkušenost a taky jsem se tam díky Smoleňákovi, Kvapilovi a Mertlovi naučil česky. Pletu sice do toho slovenštinu, někdy i slovinštinu, ale v kabině mluvím. Jenže v Záhřebu byly každý rok problém peníze. Je škoda, že to skončilo ekonomickým krachem.
Už jsme zmínili dva z vašich snů. Tím třetím je setkání s Dominikem Haškem, že?
Chtěl bych mu podat ruku, vyfotit se s ním, protože celý život byl můj idol. Dětský pokoj jsem měl od stropu k podlaze polepený jeho plakáty v modrožlutém dresu Buffala. Sbíral jsem kartičky, měl stejnou masku.
Zápasy jste sledoval?
Jasně. Koukal jsem na sestřihy, všechno se od něj učil a doma to zkoušel. Tím jsem se nejvíc posouval. Líbil se mi jeho styl, fascinovala mě jeho touha, že chtěl za každou cenu chytit puk. A bylo jedno jak. Později mě oslovil Pekka Rinne, který má modernější styl, a tak když je teď Dominik už v důchodu, koukám a inspiruji se od něj.