Stovka je zase blíž. Škoda ožil a Slavia vládne dál
Kdo zařídil fotbalové Slavii šestnácté vítězství v sezoně? Milan Škoda, kapitán-náhradník. Liberci dal gól, na další nahrál a řekl si o víc šancí
Má před sebou velký cíl, který je... Blízko? Nebo daleko? Jak se to vezme. Milan Škoda, kapitán fotbalové Slavie, se blíží číslu, o kterém každý střelec sní – stovce ligových gólů. Po včerejšku mu jich chybí osm. V lednu mu bude čtyřiatřicet.
A v létě mu končí smlouva ve Slavii, kde by na magickou metu chtěl dosáhnout.
Včera týmu pomohl gólem a přihrávkou k přesvědčivému vítězství 3:0 v Liberci, který přitom měl ambice suverénní Slavii přibrzdit.
I bez čtyř hráčů, které kouč Hoftych nemohl postavit, protože hostují právě ze Slavie, si věřil.
Jenže narazil na nejlepší tým ligy, který i po včerejším devatenáctém kole drží neporazitelnost, pořád platí, že dostal jen tři góly. Včera mu neuškodila ani zahozená penalta, gólman Kolář udržel patnáctou nulu v sezoně. Ale hlavní postavou mrazivého večera byl někdo jiný.
Škoda Liberec nejdřív načal, když si hned v úvodu mazaně odskočil od obránců a hlavou zatloukl do branky znamenitý Stanciův centr.
Pak měl přinejmenším poloviční zásluhu i na druhé trefě, kterou připravil Traorému bezchybným sklepnutím přímo proti noze.
Než aby se šel radovat se střelcem, běžel na druhou stranu, směrem k lavičce. Jako by chtěl trenérům dát najevo: Vidíte? Ještě jsem tady a pořád vám můžu pomoct!
Minulý týden odkopal třístý zápas v lize a oslavil ho penaltovou trefou proti Karviné. Teď se trefil znovu.
Co to pro Škodu, urostlého fotbalového poctivce, může znamenat? Třeba to, že by mohla posílit jeho pozice, která je v posledních měsících hodně nestabilní.
Tolik se těšil na vysněnou Ligu mistrů, ale zatím si v ní zahrál jen sedm minut. V lize dal do včerejška za podzim jen dva góly, však také jen třikrát naskočil od začátku, jinak chodil na hřiště z lavičky. Což je stav, který nejzkušenější hráč slávistického kádru kouše těžce.
I trenéři vědí, že se Škodou se musí zacházet citlivě. V kabině má velké slovo, pro fanoušky je legendou, mnozí by ho rádi viděli na hřišti častěji. A on sám se otřese, když slyší, že je veterán: „Dejte pokoj! Je mi třiatřicet, ale s mladými se pořád můžu měřit. Rozhodně se na trénincích neplazím.“
Včera to dokázal a rázně se přihlásil o další šanci. Když dvacet minut před koncem střídal, třeba mu blesklo hlavou, že se do klubu kanonýrů skutečně zvládne prostřílet v sešívaném dresu. „Vůbec nemyslím na to, že bych odešel. Chci to zvládnout tady,“naplánoval si v létě.
Po včerejšku je tahle vize zase o něco reálnější.