Proč je Oidipús detektiv i papež?
Oplývá dechberoucím závěrem i soustředěným výkonem Pavla Baťka, ovšem jinak se inscenace Krále Oidipa v historické budově Národního divadla rozpadá do nesouvislých narážek a nápadů. Navíc není jasné, proč se zde antická klasika hraje právě nyní.
Tomáš Šťástka
Ti, kteří se na hlavní činoherní novinku sezony do historické budovy pražského Národního divadla teprve chystají, prominou či raději úvodní odstavec přeskočí, ale je třeba začít od konce. Oslepený Oidipús s pokorou i úlevou přijímá svůj trest. Před diváky se vylupuje obří studeně žhnoucí kotouč, po němž Pavel Batěk stoupá, aby zaujal místo na pranýři věčnosti.
Herci bez viny
Režisér Jan Frič závěry prostě umí. Podobně brilantně vygradoval i svou předchozí režii ve Stavovském divadle. Drtivé finále Misantropa tehdy přebilo veškeré předchozí rozpaky. I aktuální Král Oidipús je v samém konci zdaleka nejsilnější. Jenže tentokrát to nestačí, Fričovi se jinak představení až překvapivě drolí množstvím nesourodých motivů.
Sofoklův příběh o králi Oidipovi, který pátrá po vrahovi svého předchůdce, pojímá jako detektivku. Detektivku specifickou v tom, že kromě detektiva všichni tuší, že viníkem je právě sám pátrající a mrtvým jeho otec. Oidipús tedy na sebe navléká typický baloňák, klišovitě zasedne na desku výslechového stolu a úkoluje svou mordpartu (sbor). Banální nápad se však brzy okouká. Navíc nabídne v podstatě jen jednu zajímavou scénu, když se Oidipús střetne s Kreontem, jehož hraje Igor Orozovič, uprostřed výkopů těla oběti a oba se tak válejí mezi předměty doličnými.
Divák podobně krčí rameny nad nápadem z úvodu, kdy Oidipús předstoupí v papežském rouchu, zatímco kněz Diův čili David Prachař je oděn do kardinálského. S výjimkou obří kadidelnice se ani s tímto motivem příliš nepracuje.
Přitom nelze nic vytknout hereckým výkonům. Pavel Batěk podává svým úsporným herectvím Oidipa jako sebejistého, tvrdého technokrata, který si je vědom svých zásluh a jen těžko přijímá krutý osud. Jana Stryková dokázala od počátku do Iokasté až obdivuhodně vtělit ambivalenci ochranitelské matky i milující manželky.
Radši na Fausta
Inscenovat antickou klasiku v moderním hávu může být ošemetné a tady prostě není příliš jasné, proč to vlastně Národní divadlo dělá. Vyniká to obzvláště v kontrastu s rok a půl starou, vydařenou premiérou Vítejte v Thébách, kde autorka Moira Buffiniová zasadila děj Antigony, závěrečné části Sofoklovy trilogie, do dnešních mezinárodních měřítek. I pro přímou návaznost témat proto překvapuje, proč zdejší dramaturgie sáhla po Oidipovi právě nyní.
Z činohry dosud za vedení Daniela Špinara mířila do historické budovy přístupná, notoricky známá témata, která měla přitáhnout davy a následně je uhranout moderním divadlem. Proč však po Manon Lescaut, Maryše a Kytici došlo právě na Krále Oidipa?
Frič to navíc se Sofoklem zkoušel už před třemi lety, když v A studiu Rubín nastudoval Antigonu. I v tamní inscenaci volil typickou nadsázku a popkulturní narážky, které sice budily úsměv, ovšem postrádaly hloubku. Co však komorní Rubín skryl ve svých temných koutech, vytanulo na velkém jevišti Národního divadla na povrch v plné nahotě.
Kdo by chtěl vidět práci jednoho z našich nejzajímavějších režisérů generace třicátníků, ať raději vyrazí na zmíněného Misantropa. Nebo ještě lépe na oceňovaného Fausta.
Král Oidipús Národní divadlo 40 %