Jak zastavit genocidy?

Včera byl Mezinárodní den připomínky a důstojnosti obětí zločinu genocidy. Proti genocidám, které i dnes hoří, nebo alespoň doutnají, bude čím dál komplikovanější argumentovat odstrašujícími příklady druhé světové války.

Před 71 lety schválila OSN právní dokument, který měl lidstvo navždy osvobodit od „odporné metly“zločinu genocidy. 9. prosince 1948 se na půdě Valného shromáždění i přes nesouhlas některých diplomatů, například z Velké Británie, podařilo prosadit Úmluvu o zabránění a trestání zločinu genocidy – vůbec první mezinárodní úmluvu v oblasti lidských práv. Tento úspěch byl výsledkem souběhu několika okolností.

O právní pojmenování zločinu záměrné a cílené likvidace celých skupin lidí podle náboženského, etnického nebo rasového klíče usiloval již od 30. let polský právník Rafael Lemkin. Jeho plán postavit masové násilí vůči civilnímu obyvatelstvu mimo zákon nebyl po chuti ultranacionalistům meziválečné Evropy. Druhá světová válka se všemi hrůzami vyvražďování Židů, Romů, Slovanů, Číňanů, válečných zajatců a dalších skupin i „kategorií“obyvatel včetně žen a dětí ukázala na nutnost univerzálního postihu pachatelů genocidního násilí kdekoli na světě.

Tváří v tvář důkazům vzneseným během soudních procesů v Norimberku, Krakově či Tokiu již bylo nemožné tento specifický druh lidského jednání nadále ignorovat.

Běh dějin však nezadržitelně pokračoval a unikátní situace po druhé světové válce, která vedla k přijetí dalších lidskoprávních dokumentů včetně Všeobecné deklarace lidských práv z 10. prosince 1948, zmizela v nenávratnu. Civilizovaný svět na jedné straně přijal nutnost úcty k obětem historických genocid, politickými elitami vtělené do známé proklamace „Nikdy se to nesmí opakovat!“. Na druhé straně to byly – a jsou – tytéž elity, které nedokázaly zabránit mnoha případům poválečného genocidního násilí, od Indonésie a Kambodže přes bývalou Jugoslávii a Rwandu až po současnou Sýrii a řadu afrických zemí.

Částečně je na vině neúčinnost mezinárodního práva: navzdory platnosti Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidy a dalších právních dokumentů a institutů se odsouzení pachatelů genocidního násilí ukázalo a stále ukazuje téměř jako nadlidský úkol.

Posledním důkazem právní neúčinnosti je případ soudních procesů s pachateli tzv. Islámského státu, operujícího na území Sýrie a Iráku. Namísto spravedlivého trestu za masové násilí, sexuální zneužívání a brutální mučení vězňů si státy Eurasie islamisty přehazují jako horký brambor a přou se o to, kdo má soudit jejich zločiny.

Absurdnější situaci si v globalizovaném a digitalizovaném světě lze jen stěží představit. Neúčinnost mezinárodního práva pochopitelně nahrává organizátorům genocidní politiky, kteří tak mohou pro svou „věc“zverbovat větší počet vykonavatelů. Jestliže za podíl na páchání genocidy hrozí nižší trest než za pašování drog, jaký může být preventivní účinek mezinárodního práva?

Pohled do historie vzniku jednotlivých případů genocidního násilí nicméně ukazuje, že právní nástroje představují jen nutný základ, ke kterému je nezbytná politická vůle. Úspěšné příklady prevence genocidního násilí (Východní Timor, Makedonie, Sierra Leone, Libérie, Pobřeží slonoviny, Keňa) jsou většinou spojeny s vojenskými misemi nebo jinou formou intervence mezinárodního společenství. Mezinárodní spolupráce má však v posledním desetiletí k ideálu hodně daleko. Rétorika světových vůdců, politický izolacionismus i konkrétní „humanitární“vojenské akce, jakou je třeba současná invaze Turecka v severní Sýrii,

Všude, kde lidé hledají skupinovou identitu „my“, hrozí, že se obětí stane vybraná skupina „oni“.

to vše spíše než k prevenci vede k otázkám globální bezpečnosti.

Genocidní jednání má však jedno výrazné specifikum. Je to univerzální způsob kolektivního chování člověka založený na tzv. skupinovém myšlení. S jeho vznikem se můžeme setkat kdekoli na světě, nezávisle na kulturním nebo jiném prostředí.

Ke genocidním událostem mohou vést extrémní nacionalistické ideologie, rasové teorie i radikální náboženské proudy. Všude, kde lidé hledají a uvědomují si svou skupinovou identitu („my“), hrozí, že se obětí tohoto procesu stane vybraná nepřátelská skupina („oni“). Tak jako se to v historii stalo Židům a Romům v Evropě či křesťanským menšinám v osmanské říši. Genocidní proces pokračuje v poměrně ustálených a stále se opakujících fázích: od dehumanizace nepřátel přes jejich společenskou a právní segregaci, deportace, umístění do uzavřených ghett oddělených od většinové společnosti až po konečnou fázi masového vyvraždění.

Otázkou zabránění novým případům genocidního násilí tak není pouze možnost právního postihu pachatelů. Jde o univerzální otázku, jak se v moderních společnostech bránit extrémním důsledkům skupinového myšlení, se kterými je nutné počítat kdekoli na zemi. Znalost historie, předávaná mladým generacím prostřednictvím výuky a vzdělávání, je v tomto smyslu nutno rozšířit o všeobecné povědomí o dějinném vývoji člověka, o jeho evoluci a sociálně psychologickém založení.

Tragické události moderních dějin 20. století již definitivně patří minulosti. Časová vzdálenost a stále se zvyšující nesrozumitelnost světa mezi lety 1914–1945 otevírají cestu k popírání, zpochybňování, nebo dokonce přepisování těchto historických událostí.

Ve víru nejrůznějších hybridních válek o interpretaci dějin bude čím dál komplikovanější argumentovat odstrašujícími příklady druhé světové války. Jestliže bude lidstvo nadále usilovat o odstranění „odporné metly“zločinu genocidy, nezbývá než se přestat plně spoléhat na varovné příklady z historie, které „se již nikdy nesmějí opakovat“, a více se zamyslet nad tím, zda nadále chceme žít ve světě, který dopouští nespravedlivé utrpení nevinných mužů, žen a dětí.