Trump? Babiš? Kohout? Peroutkova Přítomnost
Petra Bíska, spolupracovníka MF DNES
Jsem rád, že se má rubrika jmenuje Zpověď, umožňuje mi to neomezený výběr námětů. Jen zřídka je mi doporučeno věnovat se něčemu současnému, přednostně z mého amerického života, ale jinak mám volnou ruku, můžu psát, o čem chci. To mi vyhovuje, je to super.
Ovšem má to i stinnou stránku, někdy mám hlavu plnou námětů a není snadné vybrat ten nejvhodnější. Například dnes. Mám se věnovat Donaldu Trumpovi a jeho neuvěřitelným pohnutkám? (O co mu vlastně jde?) Nebo Andreji Babišovi a jeho cílevědomému, tvrdohlavému boji o moc a slávu a peníze a ... (O co jemu vlastně jde? Víte to?)
Ne, nebudu se věnovat Miloši Zemanovi. Nechci si unavit krční svaly z nekonečného vrtění hlavou nad jeho veřejným vystupováním. Jeho dříve těžko pochopitelné vystupování přerostlo do jen čistě nepochopitelného.
Přestože mám cukání, nechci se zastavit nad stařeckým štěkem dramaturga Pavla Kohouta v jeho sporu s mladým šéfem činohry Národního divadla Danielem Špinarem. Zvažuji, jestli bych neměl napsat „Umění odejít, 2. díl“jako pokračování mého „Co po nich zůstane?“, ve kterém jsem loni vyzval starce Václava Klause a Miloše Zemana k odchodu do ústraní.
A co Piráti? Proč přestali získávat nové členy, nové hlasy. Je to jen dočasné? Nebo už dosáhli svého limitu?
Nebo, proč pochybuji, že i po změně ve vedení by se TOP 09 mohla stát tak důležitou politickou silou, kterou by – podle mnohých – měla a mohla být?
A proč jsem dosud nenašel odvahu otevřeně podpořit v Čechách jak nenáviděné, tak i obdivované bratry Mašíny?
Mám si napsat vše, co mě napadá, heslovitě na kartičky, zamíchat je v klobouku a jednu si vybrat? Jak to asi dělal Ferdinand
Peroutka, blahé paměti, který neměl můj luxus dvou týdnů volného času k přípravě příštího textu? Peroutka! Přítomnost! Stránský! Dobrý námět. Jdu na to.
Dvacet let jsem v Americe vydával české a slovenské Americké listy. Byla s tím spojena spousta různorodé práce a starostí, ale i povzbuzujících překvapení a potěšení. Z těch vybírám jedno, které navazuje na má předchozí uvažování.
Stalo se – již nevím přesně jak, asi to byl dar od naší předchůdkyně paní Gerdy Švehlové, s manželem Frankem spoluvydavatelkou původních Amerických listů (1965–1989) –, že se v knihovně mé pracovny objevila kompletní předválečná Peroutkova Přítomnost, většina ročníků svázaná, zbytek jednotlivé výtisky. (Ano, ta Přítomnost, kterou má v hlavě tolik popletenou náš pan prezident.) Kompletní, všechny ročníky! Jen občas jsem si v ní listoval, na víc nebyl čas, škoda. Nejvíc jsem se věnoval komentářům a esejím pana Peroutky, váhavě, stydlivě o něčem podobném z mého pera vyšlého jsem bláhově snil. A dosud sním.
Tento národně literární poklad ovšem u mě dlouho nezůstal. Když jsme prodali náš domek na Long Islandu, bylo nutné se zbavit všeho nadbytečného. Někdy to bylo snadné – 24svazková Encyclopedia Britannica skončila na chodníku, odvezli ji popeláři. Podobně i slovníky, pryč s nimi, vše je na internetu, jen ty vzácnější jsem odvezl do knihovny v Národní budově na Manhattanu.
Peroutkova Přítomnost? Tu jsem, podobně jako paní Švehlová mně, předal dál, kde je jí dobře – Martinu J. Stránskému, vnukovi zakladatele Přítomnosti. Přiznám se, že mě občas napadne, jak by jí bylo dobře v mé nové, pomalu rostoucí knihovně tady v Praze-Ládví. Ale to by stejně bylo jen na těch pár let, co mi ještě zbývá.