Dobrá vůle a duch reparací

Před 23 lety premiéři Václav Klaus a Helmut Kohl podepsali v Praze Česko-německou deklaraci. Co dodnes zbylo z osudových problémů a traumat dvou sousedů? Právně vyčichlé Benešovy dekrety a občas zjevující se duch německých reparací.

Němci a Češi se dávno stali dobrými sousedy a blízkými přáteli, nechala se v roce 2017 slyšet kancléřka Angela Merkelová. Idylická synergie a vřelé sousedské vztahy se však nerodily lehce, stejně jako text deklarace, jenž vznikal bezmála dva roky plné bouřlivých debat na obou stranách hranice.

ČSSD v čele s Milošem Zemanem obviňovala Václava Klause z přílišné servility vůči sudetským Němcům. Silnému tlaku Sudetoněmeckého landsmanšaftu byl vystaven i Helmut Kohl. Oba premiéři dokument protlačili k podpisu ve znění, které zdánlivě hýřilo českou submisivitou, nicméně po 23 letech lze říci, že deklarace posloužila přece jen o něco více české straně.

Bylo to vítězství racionality a skeptického pragmatismu Václava Klause nad uměle živenými emocemi, které pomalu přestávaly ztrácet na síle už poté, co nově vzniknuvší Českoněmecký fond budoucnosti odškodnil v roce 1998 první splátkou více než 7 000 obětí nacismu.

Neúspěšná snaha landsmanšaftu zkomplikovat Česku vstup do Evropské unie v roce 2003 kvůli údajné nezákonnosti Benešových dekretů byla posledním vážnějším pokusem o zpochybnění deklarace. Mimochodem ve velmi zajímavém světle se nyní jeví také svědectví tehdejšího náměstka na ministerstvu zahraničních věcí Alexandra Vondry, že vytvořením takovéhoto dokumentu podmiňovala americká strana náš vstup do Severoatlantické aliance (1999).

Zbyl jenom folklor

Podstatné je, že dohoda definitivně uzavírá éru války i dobu poválečnou a nahlas pojmenovává i všechny její konsekvence. Německo explicitně přiznává svou zásadní odpovědnost za následky, které přinesla politika nacistického Německa, naopak česká strana zde oficiálně vyjadřuje politování nad poválečným vyhnáním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa. Obě strany svorně prohlašují všechny spáchané křivdy za záležitost minulosti.

Česko-německá deklarace, jež byla přijata na základě bouřlivé celospolečenské diskuse, narýsovala dělicí čáru mezi minulostí a současností a připravila půdu pro úspěšný modus vivendi mezi Čechy a Němci.

Argumenty a instantní proklamace o její současné vyčpělosti či nedemokratičnosti a výzvy k jejímu zrušení patří k politickému folkloru posledních let, který lehce přiživují někteří němečtí, ale i čeští politici.

Ovšem stejně tak jako události druhé světové války, není ani Česko-německá deklarace uzavřenou kapitolou. Nezapomínejme,

že upravuje, byť nepřímo, také stále aktuální otázku válečných reparací.

Ve čtvrtém článku dokumentu se doslova říká, že obě strany „nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti“.

Tato slova už mnohokrát zasvištěla vzduchem jako velmi efektivní bič na snahy znovu řešit téma odsunu sudetských Němců, ale také dodatečných reparací.

Jediný návrh otevřít problém válečných reparací, pocházející signifikantně z dílny Okamurovy SPD, byl tak před rokem Poslaneckou sněmovnou briskně odmítnut. Získal pouze podporu komunistů.

Nejde ale ani tak o právní (ne)vymahatelnost deklarace, klíčový je dlouhodobě budovaný oboustranný respekt v rámci tohoto ujednání, postaveném na původně křehkém a tvrdém kompromisu, a dnes už na širokém konsenzu.

Berlínu by se teď obdobně funkční deklarace dobré vůle maximálně hodila v případě komunikace s Polskem a Řeckem,

které vůči Německu uplatňují údajný nárok na dodatečné válečné reparace z dob třetí říše. A tím to navíc skončit nemusí.

Reparace jako klacek

Postačí, když si prohlédnete mapu Evropy z podzimu roku 1942, a ihned pochopíte, že požadavky na válečné odškodnění (někdy i opodstatněné, leč už poněkud opožděné) mohou teoreticky vznést i další země, které se staly terčem nacistického teroru.

Současná oficiální německá doktrína stojí proto na základech zcela nekompromisních, když říká: nikomu už ani cent, všechny reparace jsou vyplaceny, účty definitivně vyrovnány, pokladna jednou provždy uzavřena.

A z tohoto rezolutního postoje si Německo nemůže dovolit uhnout ani o milimetr. Ve hře je totiž pověstná Pandořina skříňka, kterou by otevřelo jakékoliv vážné zpochybnění některé z uzavřených poválečných dohod stran odškodnění.

Proto jestliže například Varšava (už v roce 1953) a Atény (v roce 1960) všechny tyto závazné dokumenty v minulosti akceptovaly a reparace si tehdy nechaly vyplatit, je od nich mírně řečeno nevkusné a zištné až přes míru, pokud se dnes sugestivními reminiscencemi na druhou světovou válku začínají hlasitě ohánět kdykoliv, když potřebují nahnat poztrácené politické body nebo pozvednout skomírající ekonomiku.

A k tomu jim postačí jediné – dostatečně přesvědčivě ukázat na toho pravého viníka a původce všeho zla.

Argumenty o vyčpělosti Česko-německé deklarace patří k politickému folkloru.