Když nejsou lidi, nedá se nic vyhrát
ODS na víkendovém kongresu už postopáté ohlásila začátek vítězného tažení na Strakovu akademii. Tentokrát to prý myslí vážně. Pravicovému voliči zaplesá srdce, dokud se nepodívá, jak se na sjezdu volilo vedení. O post šéfa se neucházel nikdo jiný než unylý profesor, s nímž se strana už roky plácá na místě a ze setrvačnosti marně naráží do stropu dvanácti procent. Jedinou kandidátkou na první místopředsedkyni byla dáma, o které se delegáti v unikátní shodě usnesli, že ji ve vedení nechtějí, takže se musela narychlo shánět náhrada.
Ano, ve straně, která se chystá na vítězné tažení proti zákeřné bezhodnotovosti a populismu, nechce být nikdo předsedou, nikdo s ním nechce ani soutěžit, dýchat mu na záda, kontrolovat ho, ve zdravém souboji se mu pokoušet zasadit spravedlivou ránu. Jestliže modrému týmu scházejí lidé a chybí v něm jakýkoliv pohyb, není jasné, kde chce vzít kinetickou energii do střetu, o kterém řeční jeho předseda.
Abychom nekřivdili ODS, zavedené strany takovou ochablostí vynikají téměř bez výjimky, a to nejenom v Česku. Stejně jako tuzemští lidovci to nemohou myslet vážně se zlepšením volebního výsledku po lítém souboji mezi panem Jurečkou a panem Bartoškem, stejně jako TOP 09 nemůže nezaniknout, když ji nadále povede paní Adamová, američtí demokraté letos v listopadu nevyženou z Bílého domu Donalda Trumpa, pokud se o stranickou nominaci utkají Joe Biden s Bernie Sandersem.
Demonstrace proti Babišovi, Zemanovi, Trumpovi a dalším alfa samcům jsou bohulibými projevy občanské společnosti, ale jejich marnost vyniká ve chvíli, kdy má z řad jejich oponentů vystoupit jakýkoliv kandidát do voleb. Nevystoupí, protože žádný není ani v profesionálních stranách.
Je tomu dva roky, co se Miloši Zemanovi v prezidentské volbě postavil Jiří Drahoš. Dlouhých pět let se v protizemanovském táboře vařila voda, „silný kandidát“se hledal spontánně i organizovaně, nezahálel Šimon Pánek ani Michael Kocáb. Nakonec se do druhého kola vyšvihl výborný vědec, v politice však bezradný věšák na kravatu, který netušil, proč stojí na pódiu, co tam má říkat ani kam se vydat, až z něho sleze. Bez lidí se zkrátka nedá vítězit, bez soupeřů nelze porážet závodníky.
Otázka, proč v „normálních“stranách nejsou lidé, je palčivá a těžko se na ni hledá odpověď. Oblíbeným únikem je říci, že jsou omezeny svými hodnotami. Limituje je slušnost a morálka, která je v nich prý zakódovaná. Vypustit něco takového z úst vyžaduje zcela zapomenout na prvních dvacet let po Listopadu, na „starou dobrou“ODS i sociální demokracii, které sršely energií, stejně jako se topily ve špíně.
Energický boj o moc se bez špíny neobejde a není náhoda, že novodobí úspěšní populisté vítězí právě s protikorupčními hesly. S tím, co bylo ve starých stranách zkažené, smetou z ringu i to dobré a zdravé: energii, soutěž, zájem výrazných osobností prosadit se v souboji. Dnes se do původních stran nikomu nechce, snad i proto, že se obávají populisty nasvícené špíny. Snazší je vyrazit na demonstraci a volat, že by ti úspěšní měli odejít. Jenže co by se stalo, kdyby Zeman či Babiš naléhání davu podlehli a vyklidili pole? Kdo by se usadil na Hradě, když o to ve skutečnosti nikdo nestojí? Jakým premiérem by byl Petr Fiala, jestliže ani jeho vlastní stranu nechce nikdo vést?
Je zjevné, že příští volby do Sněmovny vyhraje Babiš, v Americe si podruhé zvolí Trumpa a Zeman půjde za tři roky do důchodu jen proto, že musí. Dvanáctiprocentní ODS si zase na příštím kongresu zvolí do čela Petra Fialu, jenž ohlásí nový frontální útok na Strakovu akademii.