Ten, kterého zlomil osud
Střelec a driblér, fotbalista od Boha. Taky smolař, který skončil příliš brzy. Rudolf Kučera slaví 80
Třeba jste ho taky potkali, pokud se někdy potulujete v Praze po Žižkově. Blízko u Flory. Kolem činžáků v Jičínské ulici. Přihrbený starý pán chodí pomalu, pokulhává. Občas se musí opřít o plůtek, aby si odpočinul.
Na svět se spíš mračí, než by si ho užíval.
Nikdy toho moc nenamluvil, ale teď mlčí čím dál častěji.
Právě dneska je mu 80. Jmenuje se Rudolf Kučera. Po několika operacích kolen nemá dobrou náladu, rozhovor i po přímluvách od kamarádů odmítne a s manželkou se kvůli tomu doma porafá. „Děkuju za zájem, ale nechci,“poví rázně do telefonu a zavěsí.
Přitom bývaly časy, kdy ho fotbaloví fanoušci nosili ze hřiště na ramenou. Po zápase se seběhli, nadšeně toho blonďáka s chmýřím pod nosem zvedli nad hlavu, děkovali za góly a volali: „Sláva! Rudlo, sláva!“
Nedal dvě penalty. Šel na třetí
V českém fotbale se jen zřídka objevil tak výjimečný talent. Báječný Ota Pavel o něm psal povídky. Třeba tohle je úryvek z legendární knihy Dukla mezi mrakodrapy:
Má nesmírně rád babičku, je prima, ve Spytihněvě jí pomáhal krmit králíky a slepice; chodila kdysi pro všechny tři vnuky na hřiště: „Kluci, máte už jít domů.“
„Babi, počkejte, až jim dáme góla.“Zůstala, dala si ruce do klína a dívala se, jak hrají; pak to slízla s nimi.
Rudla s ní tancoval po kuchyni a ze zájezdů jí vozil čokoládu. Jak odjeli, chodila každý den čekat od rozednění ke stánku na noviny, zda je tam něco o jejím milovaném Rudym.
Kučera byl kometa. Jako svého času pánové Bican, Přáda, Masopust, Jurkanin, Panenka, Nedvěd nebo Rosický. Jako je teď sparťan Hložek, který má v sedmnácti takový potenciál, že může dospělé reprezentaci v červnu pomáhat na mistrovství Evropy. Kučera uměl ještě víc. Exceloval. Drze dribloval. Zakončoval. I s nacucaným kožeňákem, který nešlo pořádně nakopnout, si dělal, co se mu zlíbilo. Tak snadno.
Tak elegantně.
Tak nevypočitatelně.
Sám Pepi Bican se na něj s údivem chodil dívat na Julisku.
„Nikdy jsem nehrál s takovým kliďasem, s takovým flegmatikem. Rudlu nerozházelo vůbec nic. Běžel na branku, třem obráncům udělal stejnou kličku a my už křičeli: Střílej, Rudlo! On si zasekl míč počtvrté a ztratil ho. Ale za deset minut mu to vyšlo. I kdyby dvě penalty nedal, byl by šel klidně na třetí. To se dokonce i stalo,“nadšeně vypráví Jan Brumovský, spoluhráč z krásných časů.
Ostatní makali, Rudla střílel
Ubývá jich, šampionů z pražské Dukly, která vládla lize a zářila mezi newyorskými mrakodrapy. Masopust, Pluskal, Novák, Kouba, Vacenovský, Jelínek, Šafránek, Borovička, Viktor.
Kučera mezi nimi vynikal technikou, předvídavostí a bohorovným klidem, se kterým zakončoval. Během čtyř sezon v lize se trefoval v průměru každý třetí zápas. Pokaždé získal titul. Vzpomíná další parťák Josef Vacenovský: „Záviděl jsem mu jeho kuráž. Na mně, jakmile někdo zapískal z tribuny, to bylo hned poznat. Rudla si z vlastních chyb nic nedělal. Furt to zkoušel. Vůbec nepochyboval. Byl otrkaný, nervy ze špagátu. Ale je pravda, že my na něj museli makat.“
Mimochodem, každý z pamětníků vám během prvních vět poví, že
„Rudla byl dobrák od kosti“, ale na hřišti mu kolikrát vynadali do uličníků, že se nevrací. Klidně zůstal stát na velkém čtverci, pak se šoural zpátky a čekal, než se k němu zase dokutálí míč. Kouzelně to popsal Ota Pavel: „Je rozeným útočníkem a střelcem, a proto působí jeho hra větším bohatstvím a je honosnější; častokrát byl vynášen a objímán, ačkoliv o vítězství se přičinily mnohem více zadní řady.“
V roce 1961 se stal nejlepším střelcem ligy, bylo mu jedenadvacet. O rok později mohl být vicemistrem světa. A kdo ví, jestli by to s ním náhodou Čechoslováci nedotáhli až úplně na vrchol. Jenže do Chile ho nepustil utržený meniskus.
A za další rok přišel konec. Trpký. Nečekaný. Krutý.
Rána, která mu změnila život
Než se to stalo, Ota Pavel se vyznal: „Dodnes se neví, zda bude velikým, anebo ještě větším hráčem, stálicí nebo jen meteorem. Čekají ho světová mistrovství i boje doma. Už dnes ho však mají lidé rádi. Je mnohdy mladým hrdinou, jehož velké chvíle berou diváci za své, jako by žili jeho fotbalové vteřiny a minuty.“
A pak ho polský obránce Stanisław Oślizło trefil do hlavy. Loktem přímo do spánku. Dodnes se lidé, kteří u toho byli, přou, jestli to udělal schválně. Spíš ano. Protože nervózní odvetu 1. kola Poháru mistrů proti Górniku Zabrze rozhodl právě nepolapitelný Kučera, fotbalista od Pánaboha. Taky floutek a docela flink, který si rád ulevil, když neměl v blízkosti míč. Nejenže nepomáhal v obraně, taky si rád zapálil, neodpustil si sklenku vína nebo panáka slivovice. Jak měl rád góly, tak často chodil v Praze po barech a poslouchal mladého Gotta.
Stalo se to 22. listopadu 1963. Zápas s Górnikem pomalu končil, když nezpevněný Kučera vyskočil na balon. Dostal ránu a nekoordinovaně s sebou flákl o zem. Nabitá Juliska se zděsila, nehybného Kučeru odnášeli na nosítkách a volali doktory. Neurochirurg Vladimír Beneš, který byl se synem na tribuně, spěchal do ošetřovny. Možná už tehdy tušil, jaké následky bude mít těžké zhmoždění mozku. Ač mu je skoro 100 let, pořád si vzpomíná na krevní sraženinu, která ukončila kariéru jednomu z největších talentů českého fotbalu.
„Táta vyprávěl, že si pana Kučeru rovnou odvezl do Střešovic, kde ho operoval. Subdurální hematom,“vzpomněl si syn Vladimír na traumatické poranění mozku.
Sám mistr Masopust předpovídal, že Kučera by mohl získat Zlatý míč. Vyhlášený lapač Ivo Viktor vzpomíná, jak v brance neměl nárok, když Rudla v tréninku napřáhl: „To nebyly žádné bomby, které posílal, ale jakmile si usmyslel, že dá gól, tak ho prostě dal. Milimetrově.“
K fotbalu už se Kučera nevrátil, byť to zkoušel. Najednou mu nešly kličky, ztrácel balanc, dynamiku a hlavně naději.
Byl naštvaný, smutný, zatrpklý. Vzdal to.
Začal jezdit taxíkem, což Ota Pavel vystihl v povídce Haló, taxi!
Do Prahy přiletí Čechoameričan Frank Studnička, aby nostalgicky hledal vzpomínky na mládí. Na letišti sedne do šedivé volhy, nad ránem se nechá svézt na Karlův most a pokračuje do Roztok za bratrancem. Vypráví o sobě a taky o úžasné Dukle, kterou viděl, jak válela na Americkém poháru, což byl svého času prestižní fotbalový podnik.
„Jak se říká, že všecky porazit?“„Jestli to myslíte, pane, lidově, tak se říká, že dali všem na prdel.“
Všechno nejlepší, bjútyfl boj!
Onen taxikář spíš mlčel a poslouchal, jak Frank roztomile zpitvořenou češtinou vypráví o chlapíkovi jménem Kučera: „Bjútyfl boj. Ten když střílel, to bylo, jak když padá peří z peřina anebo jak když pálí kanón. A vypadal pořád, jak když vyšel právě ze školy. Amerika ho milovala. Ten moh dobýt Amerika.“Určitě mohl, jenže měl smůlu. A taky nevhodnou povahu, protože na sobě nepracoval dost. Spoléhal na svůj dar a byl až příliš velký flegmatik, trochu bohém. Ke šlágrům proti Evertonu nebo Benfice přistupoval stejně jako k přáteláku v Bílině.
A když ho surovec Oślizło srazil k zemi, na fotbal zanevřel.
Ve volze vozil klienty, kouřil kentky a pozoroval, jak se mu na zpětném zrcátku pohupují malé botičky, které jako batole nosila jeho dcera Kristina. Později dělal garážmistra nebo správce tenisových kurtů. A Frank Studnička se nikdy nedozvěděl, že ho do Roztok odvezl právě Ruda Kučera.
Ten Kučera, kterého můžete zahlédnout, když se budete toulat po Žižkově. Anebo na Julisce, kam starý pán dochází na rehabilitaci. Tam se v salonku každé poslední pondělí v měsíci schází parta veteránů, aby pokecala a zavzpomínala na slavné časy.
Rudolf Kučera nechodí úplně pravidelně, někdy se mu nechce, nemívá náladu. Jaký býval na hřišti, takový je pořád. Svéráz.
Teď v pondělí by ovšem dorazit měl. Bude to jeho den.
Kamarádi už si nachystali dárky.