Evropu opouští šestašedesát milionů lidí
Tak nějak až příliš se řešily technické detaily rozchodu s Británií, že už nebyl prostor zeptat se, co těm Britům vlastně tolik vadilo.
A bylo o čem debatovat. „Celá krize okolo brexitu byla krizí zastupitelské demokracie,“soudí britský politolog Lee Jones, který působí na londýnské Queen Mary University. „V případě Británie nebyli politici dlouho schopni přetavit vůli voličů o rozluce s EU do praktické roviny,“soudí Jones. V případě Evropy to zase bylo tak, že z varovného vzkazu britských voličů se nikdo z politiků nepoučil.
A varovné náznaky poslouchaly evropské elity už dlouho.
Přinejmenším od roku 2005, kdy Britové i Nizozemci odmítli v referendu návrh euroústavy. Od té chvíle se začalo mluvit o rozkolu mezi evropskými elitami a voliči, pozdější dluhová krize eurozóny tento trend jen prohloubila.
Letité jistoty jsou pryč
Peter Delvaux, mladý Belgičan, který pracuje na velké stavbě uprostřed bruselského centra, se o politiku příliš nezajímá. Když ale přijde řeč na budoucí vyhlídky ekonomiky, hned zpozorní. Cítí, že lépe než jeho rodiče se mít nebude. V tom je ten problém.
V Evropě se vytrácejí letité sociální jistoty. Velkorysý sociální systém není dlouhodobě udržitelný. Jak upozornil před časem zesnulý respektovaný sociolog Zygmunt Bauman, evropské počínání v ekonomice občas připomínalo iracionalitu sovětského plánování. Evropské ekonomiky ztrácejí ve srovnání s asijskými, což se lidí bezprostředně dotýká.
Politikům přerůstají přes hlavu i další problémy, od teroristických hrozeb přes narůstající imigraci až po selhávání penzijních systémů.
To vyvolává amorfní hněv, bobtnající na všechny strany.
„Jsme svědky toho, že se občané neobracejí jen proti některé politické straně, ale svou nevoli obracejí vůči celému establishmentu,“řekl při jednom ze svých posledních vystoupení Bauman.
Tak jako někdy na konci devatenáctého století skončila obdivovaná éra „Belle Epoque“, tak se nenadále vytratila spokojenost, kterou cítili Evropané ještě někdy před 15 lety, kdy se Unie zvětšovala a vzbuzovala u nováčků, jako bylo Česko, jen samé naděje.
Dokud se Evropská unie věnovala jen plánům na rozmařilé zemědělské dotace, bylo to udržitelné. Nyní je to jiné. Nová Evropská komise chce změnit celou evropskou ekonomiku. Ambiciózní klimatické plány Bruselu si vyžádají velké balíky peněz, o kterých nikdo neví, odkud přijdou.
Rozhodně to nevypadá, že by Evropany v příštích pár letech čekala nějaká opulentní hostina.
„Abychom jednou nevzpomínali na brexit podobně jako na nové dohody z Versailles,“připomněl web EUObserver smlouvu, která Evropanům utnula po první světové válce sladké rozjímání nad „Belle Epoque“a předjala pozdější konflikty.
Europoslanci, kteří schválili rozluku s Británií ve středu, už ale byli s oslabením evropského společenství smířeni. Padala jen smířlivá slova. Bývalý belgický premiér Guy Verhofstadt mluvil o tom, že ostrovní království se jednou určitě do evropské náruče vrátí.
Do kamer ale promluvil i britský europoslanec Nigel Farage, který se na brexitu významně podílel. Předpověděl, že Evropu čekají těžké časy a příkladu Británie mohou brzy následovat další země, třeba Bruselem často kritizované Polsko.