Petr Muk nikdy nepodváděl
Letos v květnu uplyne deset let od smrti zpěváka Petra Muka, frontmana kapel Oceán a Shalom. Jeho památku připomíná kompilační album Sny zůstanou.
Nejen o téhle desce byla řeč s producentem a hudebním publicistou Karlem Denišem, který s Petrem Mukem zažil dobré i zlé a byl u všech důležitých okamžiků jeho hudebního života.
Kompilační album Sny zůstanou velmi dobře dokumentuje, jak Petrova kariéra postupovala v jakýchsi blocích, Oceán – Shalom – sólová dráha.
Když přišel Shalom, mnozí oceánisté se ošívali, že to je zrada. Že Oceán bylo to jediné správné, Shalom že jde moc po povrchu, že to jsou moc „písničky“a podobně. Skončil Shalom, vyšla první Petrova sólová deska, hodně kytarová a dnes zpětně doceněná. Tu oceánisté také odmítli, shalomští fanoušci krčili rameny, jako že už tam není to, co je bavilo na Shalomu. Petr Muk si ale i napotřetí dokázal získat zcela nové publikum a teď se mi zdá, že se to všechno propojuje. Jak s námi není, srovnáte si v hlavě, co vlastně znamenal v našich životech.
Jeho sólová kariéra se zpochybňovala, říkalo se, že stojí na coververzích a muzikálech.
A tady se pojďme zastavit. Petr nikdy nenatočil coververzi, ke které by neměl vztah. Nikdy se k tomu neuchýlil během propadu kariéry, aby si nahnal nové publikum. Bon soir, mademoiselle Paris byla zapomenutá olympická písnička, kterou se Shalomem oprášil a zpopularizoval. Petr Janda pak dával k lepšímu, jak za ním po koncertech chodili lidi a ptali se ho, jestli má zapotřebí přebírat písničky Petra Muka. To samé Stín katedrál, to byla šťastná náhoda. Společně s Míšou Klímkovou, s níž tehdy žil, si ji pořád zpívali na cestách. A zpívali si ji tak dlouho, až ji pro radost natočili.
Pokud jde o muzikály, měl hodně nabídek, ale skoro všechny odmítal. První, do kterého šel, byl výraz přátelství k Báře Basikové, která rozjížděla Rusalku. Druhým byla Johanka z Arku, kterou napsali Ondřej Soukup s Gábinou Osvaldovou a režíroval Jozef Bednárik, další přátelé. Pak měl už hlavní roli v Galileovi Janka Ledeckého, zpíval i Leonarda da Vinciho v Moně Lise Bohouše Josefa a ještě předtím rabiho Löwa v Golemovi Karla Svobody, což bylo přesně jeho téma. Celý život hledal vztah k víře, až skončil u židovství, což je třeba taky zmínit. Z jeho strany to opět bylo upřímné, ani tady nepodváděl.
Jak by to s ním bylo dál?
Zemřel v pětačtyřiceti. Čili příliš starý na to, aby zaujal teens, a příliš mladý na to, aby byl retro. Ale návrat ke kytarovějšímu zvuku, který předvedl na poslední řadové desce V bludišti snů, ho mohl vrátit zpět k dospělému mužskému publiku. Protože jeho sólová dráha byla do té doby spjatá především s ženami. Často jsem chodíval na jeho koncerty a vídal tam pravidelně tenhle obrázek: dvojice, kterou tvoří natěšená dáma a její zprvu načuřený partner. A také to, jak v průběhu koncertu muž postupně roztává, protože se mu dostává docela svižné kytarové muziky, a když zaznělo Zrcadlo, skákal nadšeně stejně jako žena. Potenciál Petr určitě měl, ale jak by se jeho kariéra vyvíjela, je těžké říct. Myslím, že jeho talent by si i s dnešní uchvátanou klipovou dobou poradil.