Kolik Kalajů si platil ČEZ

Tu pravou tečku za érou Martina Romana v čele polostátního energetického kolosu napíše až Vrchní státní zastupitelství v Praze.

Představte si, že vašemu sousedovi Pepovi, kterého znáte jako schopného závozníka (případně taxikáře jezdícího často na letiště), přistane jednoho rána na soukromém účtu 200 milionů od firmy financované státem, tedy vlastně ze státní pokladny. Pepa peníze vybere v hotovosti a od bankomatu si je odnese v igelitce domů. Nikdo se nedozví, za co je dostal ani za co je utratil. Neexistuje papírová smlouva, účetní doklady se prý už za pět let skartují, a když se na to chce zeptat policie šéfa firmy, s vlivem větším, než jaký má většina ministrů, nepodaří se jí ho vyslechnout, protože prý rád tráví čas v zahraničí.

Příběh zní poměrně východně a na východě se skutečně odehrál. Jenže ta firma byla česká, a to dokonce nejvýznamnější ze všech. Tak zní ve zkratce příběh, který se roku 2009 odehrál v Česku a v Albánii, když ČEZ privatizoval tamní jedinou energetickou distribuční společnost. Nikdo o něm netušil až do roku 2017, kdy se v Albánii dostala k moci vláda do té doby opozičních socialistů. V parlamentu vznikla vyšetřovací komise. A pak to přišlo: objevil se výpis z bankovního účtu jistého Nue Kalaje. A na něm dvě platby od ČEZ dohromady v hodnotě 6,8 milionu eur. Kvůli podezření, že mohlo jít o úplatky pro tehdejší vedení země, začaly převod vyšetřovat úřady v Albánii a také v Česku. Koncem ledna, po téměř třech letech prověřování, soud v Tiraně kauzu zastavil. Žádná korupce se podle něj neprokázala.

Díky rozhodnutí soudu v Albánii však máme k dispozici alespoň krátkou situační zprávu o vyšetřování, které stále probíhá v Česku, protože albánské úřady požádaly Vrchní státní zastupitelství v Praze o takzvanou právní pomoc. A tak dnes víme, že ČEZ předal policii dvě faktury, jednu na pět milionů eur, druhou na 1,6 milionu eur. Předmět plnění v obou případech: „success fee according to the consulting agreement“neboli odměna za úspěšné dotažení obchodu dle dohody o poradenství. To je vše. Další doklady zřejmě ČEZ už nemá. Jak uvedl soud v Tiraně, nešlo o základní účetní doklady a po pěti letech je firma nemusí schraňovat. Takže jaké konkrétní poradenství Kalaj poskytoval, se od ČEZ nedovíme. A to ani od vedení firmy. Tomáš Pleskač, muž, který z pozice šéfa mezinárodní divize dohlížel na expanzi na Balkán, řekl, že firma dělá miliony plateb ročně a běžně si přitom platí poradce. Tečka. Někdejšího ředitele ČEZ a dnes filantropa Martina Romana, který podle všeho v Česku stále čile podniká, se detektivům nepodařilo vyslechnout, protože žije ve Velké Británii (podle všeho nejde o žert, ale vážně míněné odůvodnění, proč Roman v případu nevypovídal).

Nemluvě o samotném Kalajovi. Po něm se prostě slehla zem (a někteří lidé z bezpečnostní komunity jízlivě dodávají, že možná doslova). Z Albánie odjel krátce předtím, než mu na dveře beranidlem zaklepala tamní policie. Poslední zpráva o něm byla z hranic Kosova. Pak už nic. Justiční orgány Kosova vzkázaly, že Kalaj není k nalezení ani tam. Prý žije už řadu let ve Francii, ale kdoví.

Tak trochu záhadně se ze scény vytratil i Hamza Merxhani, makedonský podnikatel (stejně jako Kalaj albánského původu), který Kalaje společnosti ČEZ dohodil. Pražské zastupitelství do Tirany vzkázalo, že na trvalé adrese ho detektivové nesehnali a místo jeho pobytu není známé. Je třeba připomenout, že to byl právě Merxhani, kdo naboural tvrzení o Kalajovi coby mocném lobbistovi,

Konec vyšetřování v Albánii není nejlepší vizitkou státu, který se snaží uzdravit justici.

který byl v Albánii schopný zařídit kdeco, včetně kontaktů na ministry. Kalaj byl podle něj něco mezi řidičem a bodyguardem.

A tak by se zdálo, že jeho podíl na úspěšném dotažení obchodu spočíval ve zmíněné návštěvě banky, výběru 180 milionů hotově a jejich následné redistribuci skutečným hybatelům privatizace.

Vzhledem k tomu, že albánská vláda ČEZ ze země de facto vyhnala zestátněním distribuční sítě a česká firma se několik let o zmařenou investici přetahovala, je jisté, že spojení slov „úspěch“a „Albánie“musí znít lidem z ČEZ jako neuvěřitelná kakofonie. Možná, že za těch 180 milionů korun, jež za poradenství vyinkasoval, mohl Kalaj manažerům ČEZ svěřit sladké tajemství, že Albánci nejsou zvyklí platit za elektřinu. To by možná byla rada, kterou by si dnes lidé z ČEZ cenili klidně na půl miliardy.

Dle jednoho z mála vyjádření ČEZ k věci je standardem, že firma při akvizicích využívá právní, ekonomické a finanční poradenství. Kalaj byl tedy zřejmě skutečně renesanční člověk. Ovšem uplatnění pro svůj poradenský talent musel hledat těžko, protože výhradním finančním poradcem ČEZ pro akvizici byla firma Deloitte (vypracovala ocenění albánské distribuce, poskytovala asistenci při jednáních, řízení transakčního procesu).

Konec vyšetřování v Albánii není nejlepší vizitkou státu, který se snaží uzdravit justici a začít vyšetřovat korupci na nejvyšších místech. Je jen stěží představitelné, že soud zastaví případ, ve kterém je tolik neznámých. V němž nikdo nedá hlavní postavě – tedy Kalajovi – jedinou otázku. Kalaj není? Co se dá dělat. Merxhani není? No a? Roman je v Británii, Pleskač u privatizace podle svých slov nebyl. ČEZ doklady nemá, ale dvě faktury ukázal. Tak co je tady k vyšetřování? Samozřejmě je docela dobře možné, že soudce Lazer Sallaku si z právní pomoci z Česka vybral jen to, co potřeboval. Horší je, že podobně zřejmě skončí vyšetřování i v Česku, byť stále běží. Z vyjádření státního zástupce Borise Havla však lze mezi řádky číst, že žádná hrozba pro Romana a spol. z toho ani tentokrát nebude. V roce 2011 se psalo o tečce za působením Romana v čele ČEZ. Ta ale přichází až teď. A napíšou ji návladní z Vrchního státního zastupitelství v Praze.