V nejlepší pětici světa. Oscarům ať sport závidí

Mirky Spáčilové, redaktorky MF DNES

Sotva si člověk promne oči po probdělé oscarové noci a ponoří unavený zrak do prvních internetových diskusí, okamžitě ví, že už je zase doma.

To jest v zemi, kde se neproměněná nominace považuje za veřejný ring volný, určený k uštěpačným výpadům. Například: „Tak celý ten slavný humbuk skončil – a teď kdo to zaplatí, určitě zase ČT z našich koncesionářských příspěvků.“

Případně: „Nezdá se mi, že nominovaný snímek Dcera je zcela český, když autorka pochází z Tádžikistánu.“

Přitom by se slušelo spíše poděkovat za vzornou reprezentaci země, v níž umělec působí, podobně jako když v dresu Slavie v mezistátním utkání skóruje dejme tomu nigerijský hráč Peter Olayinka – a nemusí pokaždé zařídit rovnou vítězství.

Nemluvě o tom, že takovou „prohru“, jakou představuje umístění našich oscarových uchazečů, by mnozí jejich sportovní kolegové brali s nadšením všemi deseti.

Americké Oscary jsou v podstatě světový šampionát filmařů. A jak Darja Kaščejevová se svou animovanou Dcerou, za niž už získala studentského Oscara, tak Nora Sopková, která se podílela na výpravě Králíčka Jojo, díky nominacím patří ve svém oboru mezi pětici nejlepších na světě.

Režisér Václav Marhoul s Nabarveným ptáčetem, které proniklo do takzvané užší nominace, spadá do světového toptenu. To je snad málo?

Při vší úctě ke svalnatým silákům se lvíčkem na prsou má jejich fanoušek občas co dělat, aby se nepotrhal smíchy při nadšených komentářích typu „obsadil naprosto fantastické pětadvacáté místo“nebo „vylepšil si pozici v šesté desítce“.

A to jde mnohdy jen o měřítka evropská; pokud některý reprezentant povýší dokonce do celosvětové stovky, hned se mu všichni dobří rodáci skládají na pomník.

Pět nejlepších na světě je přece parta snů, vždyť do ní spadají i hvězdní vítězové jako Brad Pitt nebo Renée Zellwegerová. Obrazně se dá říci, že Sopkovou díky scénografii svého retrofilmu Tenkrát v Hollywoodu porazil až ve finále sám věhlasný Quentin Tarantino. To opravdu není ostuda – a co my víme, třeba to bylo o jeden jediný hlas.

Vůbec pátrání, kdo je ve filmu našinec a kdo cizinec, působí v době koprodukcí úsměvně. Zrovna Králíčka Jojo točil na české půdě v kulisách hitlerovského Německa za přispění americké produkční společnosti novozélandský režisér s britským dětským hrdinou a s hollywoodskou hvězdou v hlavních rolích. Tak komu vlastně výsledek patří?

To je fuk, hlavně že se povedl. Koneckonců i Kaščejevovou, která studovala v Moskvě, má ruské občanství a u nás by ráda získala povolení k trvalému pobytu, už bere Česko za svou. Jenom v oscarovém sázení Tipsportu se na její Dceru uzavřelo v příslušné kategorii 84 procent veškerých tuzemských sázek, přestože nebyla favoritem. Ale nosí zdejší dres.

Cimrmanovské úsloví, že zlaté české ručičky zase jednou dopomohly k vítězství borcům cizích zemí, má zkrátka i svůj rub: někdy naopak cizí borci pomáhají k výhře nám; na hřišti jako v umění. A nelze je vlastenecky přivinout na hruď pouze v případě, že přivezou zlato.

Opakujme si do omrzení: jeden z pěti nejlepších na světě. Ruku na srdce, kdo z nás to o sobě může říci?

Zvláště když vám každý sportovec potvrdí, že z vedoucí světové pětky se do příštího mezinárodního závodu startuje přece jenom o poznání výhodněji než z prvního místa vesnického přeboru, třebaže si v něm dotyčný vylepšil osobní rekord v počtu dřepů s půllitrem.