Nechci krmit holuby
Legendární autokrosař Jaroslav Hošek slaví 75 let a chystá se na svou 47. sezonu
Narodil se v polovině února, je z Kladna, pro většinu známých je to Jarda a rok co rok slýchá, jestli už není na čase s tím seknout a odejít do sportovního důchodu. Ale Jágr to i přes podobnosti není. Když on naskočil v roce 1988 do ligy, autokrosař Jaroslav Hošek měl za sebou už vzestupy a pády. V roce 1984 si o sobě poprvé přečetl, že je za zenitem. O rok později pro změnu Svět motorů přinesl titulek: „Hoškovo zmrtvýchvstání.“Dnes je mu 75 let.
Ale navzdory tomu, že ve stejný den slaví svátek jeho manželka, že kdysi 17. února prožili „klíčový“ples, který je nasměroval ke svatbě, tak žádnou bujarou trachtaci u Hošků nečekejte. Pan Jaroslav si ráno obleče montérky, zavře se v garáži a bude se makat na autě, protože už za dva měsíce je tu nová sezona. Jeho 47. v kariéře!
Ano, on pořád závodí. Možná jste o autokrosu pořádných pár let neslyšeli. Koneckonců není to sport, který by plnil noviny, v televizi se to nehemží přímými přenosy a zřejmě největší slávu prožil v období Svazarmu v 70. a 80. letech (byť teď prožívá jistou renesanci). Ale i vám se možná vybaví archivní záběry skákajících strojů, k tomu zazní v uších legendární průpovídka komentátora Březiny, že „o tomto a ještě více v úterním Světě motorů“.
Prosím podpis na prsa
Mnohé se změnilo, samozřejmě i samotný autokros, ale jedna jistota v něm zůstává – Jaroslav Hošek. „Jestli jsem chtěl někdy skončit? Ne! Považoval bych to za rouhání. Ještě netoužím být důchodce a krmit holuby. A ani si nechci představovat, co budu dělat, až s tím seknu. Taky to jednou přijde, ale netěším se na to,“vypráví.
Ženou ho dvě životní motta. To první zní: „V nebi mě nechtějí a v pekle se mě bojí.“To druhé si upravil, když jednou četl moudro, že je lepší pozdě začít než brzy skončit. On raději razí: „Když najdete skutečnou lásku, tak je lepší brzy začít a pozdě skončit.“A tak žádné krmení holubů, žádné papuče, houpací křeslo a sledování seriálů. K obvoďákovi si tak zatím chodí jen pro razítka, že vidí a slyší, a má pořád nárok na řidičák. A ani sportovní lékař, který mu potvrzuje závodní licenci, nemá námitek. „Než k němu jdu, tak se vždycky snažím dvě tři neděle jíst a pít střídmě, abych prošel. Ale déle to nevydržím.“
I jeho bříško naznačuje, že s nějakými bezlepkovými dietami na něj nechoďte a že jedna či dvě plzničky ještě nikoho nezabily. Vlastně je to takový začarovaný kruh, bez závodění by totiž nejspíš zestárl raz dva.
Jenže i když se klidně dvacetkrát za rok trmácí na závody – a někdy i přes tisíc kilometrů, protože pořád reprezentuje také v evropském šampionátu – jeho ten kočovný cirkus nabíjí. „Nemám problém řídit několik set kilometrů autobus, protože kdyby mi bylo všude fajn jako za volantem, tak by to byl bezva život. Navíc mladí se na závodech nebaví, kolik kdo má cholesterol a jak vysoký tlak. Těm je to šumafuk.“
Jasně, motorsport není hokej či fotbal, kde věk limituje, ale taky to není jen o tom, že pouze kroutíte volantem. Každý, kdo si zajezdil deset dvacet minut v motokárách, tuší, že i „obyčejné“řízení může být fuška a ona i cesta k moři z vás na jeden den udělá invalidu. Takže prohánět se v 75 letech v buginách, skákat v nich do roklí a sem tam schytat v chumlu pořádnou šlupku je věru něco výjimečného.
Tu sportovní dlouhověkost má Hošek nejspíš v genech. Maminka hrála do pokročilého věku tenis, stejně tak dědeček. I on s ním začínal, v zimě k němu coby správný Kladeňák přidával hokej. Jenže už taky coby malý špunt rád stával u benzinky, pozoroval tamní cvrkot a zdejší odér mu voněl. Když od babičky dostal v patnácti mopeda, „očesal“ho od zbytečností a rozjel motokrosovou kariéru. V 29 letech přešel k autokrosu, ve kterém se stal evropským šampionem i pětkrát republikovým mistrem. A ještě loni byl v tuzemském seriálu šestý.
Říká, že věk je jen číslo, a když si obleče kombinézu a helmu, tak ho od mladých soků nikdo nerozezná. Dokud tedy v Poříčí nad Sázavou k němu v depu nepřijde dáma v letech, na první pohled jeho vrstevnice, a upřímně se Hoškovi nesvěří, že „už sem na něj chodila s tátou jako malá holčička“.
„Tak to jen polknu.“
Ale pak je zase veseleji, když přijde jiná dáma, o dost mladší, vyprosí si od Hoška podpis jako od rockové hvězdy na prso. Prý aby manžel doma koukal. „Tak jsem se podepsal na obě, aby koukal ještě víc.“
Mladí mají sebevědomí
Za toho téměř půlstoletí za závodním volantem je i studnicí historek a vzpomínek. Vybaví si, jak těžce nesl, když v polovině 80. let vypadl z reprezentace, a jak se zase vydrápal zpět. Jak si ho před klíčovým závodem, který ho měl vrátit do nároďáku, soupeř a kamarád Stanislav Landa (otec zpěváka Daniela) dobíral, že jestli to finále vyhraje, tak on „bude žrát trávu“.
„A já pořád vidím, jak tam klečí na kolenou a kouše ji.“
Popisuje, jak se změnil autokrosový svět, který je vlastně jen zrcadlem reality. Při závodech se jezdí třikrát rychleji, mnozí mladí až příliš riskují. „Většina mladých lidí je hodně sebevědomých. A ti, kteří mohou dělat tento sport, mají sebevědomí ještě víc. Pro rady si ke mně nechodí, protože už jedou rychleji než já. Zatímco já uberu, oni ještě letí ve vzduchu. Já ale nikdy nejel bezhlavě proti zdi.“
I s fachmany je potíž. Dřív jste šikovného mechanika našli v každé vesnici a ke zlanaření do týmu pomohlo i to, že jste párkrát za rok vyrazili na Západ. Teď si ti nejšikovnější vydělají majlant, aniž by museli korzovat po Evropě. I cestování je jiné. Na dovolené byl Hošek s manželkou jen jednou v životě, na deset dní na Kanárech, a byl prý celý nesvůj. Cizinu ale projel a vzpomíná, jak se před 40 lety zjevil v Paříži. Za noc ji s kolegy prošel, a když se ráno probudil, dal si okruh ještě jednou, co kdyby to bylo naposledy. „Dnes je to úplně jinak. Po závodě se sbalím a jedu, protože mechanici musí být zítra v práci.“
Byla-li v úvodu zmínka o Jágrovi, tak ten dlouhověkostí motivuje. Zároveň rád mluví o lásce jako o nejdůležitějším motoru. I Hošek dokazuje, že „láska k něčemu“vás žene a že život nekončí dosažením důchodového věku. Občas slýchá, proč už se na to nevys…, však víte. „Tak jen řeknu děkuji a jdu pryč.“
Proč by, když ho v nebi nechtějí a v pekle se ho bojí.