Pravda a lež na kanadském Zapadákově
Petra Bíska, spolupracovníka MF DNES
Vpátek 3. ledna zabila u letiště v Bagdádu raketa z amerického dronu významného íránského generála Kásema Solejmáního. V odplatě zaútočily ve středu 8. ledna íránské jednotky raketami na americkou leteckou základnu v Ajn Al-Asad, 200 km západně od Bagdádu. Tři rakety zasáhly letiště, jedna z nich jídelnu.
Prezident Donald Trump suverénně prohlásil, že všichni američtí vojáci jsou v bezpečí, žádná zranění nebyla, škoda minimální. Nejen Trumpovi voliči, ale i jeho odpůrci to přijali jako skvělou zprávu, i když ji prezident prezentoval s jemu vlastní pompou. Tato zpráva byla ovšem v následujících dnech v médiích postupně upřesňována. Nejdříve bylo uvedeno, že bylo zraněno 11 amerických vojáků, což Trump komentoval slovy, že „slyšel o tom, že je bolí hlava a trpí několika dalšími věcmi“. Později byl počet zraněných zvýšen na 34.
Která z těchto informací zůstala v hlavě běžnému občanovi? Většinou to bývá ta první, která zde vytváří dojem, že pod vedením všemocného Trumpa je v USA vše O. K. Věrohodnost té první zprávy je sice pochybná, ale její prezentace veřejnosti byla tak líbivě přesvědčivá a přijatelná, dál se po faktech občan pídit nemusel ani nechtěl.
Orientovat se ve změti zpráv przněných propagandou a demagogií bylo vždy náročné, ale to, co se v USA děje v éře Donalda Trumpa, je nový, bezohledný tlak na schopnosti občana přefiltrovat kalné splašky alternativní pravdy, mlžení a přímé lži na skutečnost a pravdu co nejčistší.
Žasl jsem, jak široce a do hloubky byli o dění ve světě informováni naši američtí přátelé John a JoAnn Gardnerovi, kteří na jejich stohektarové farmě na kanadském Cape Breton Island byli v hlubokých lesích prakticky odříznuti od světa, jak my ho známe. Nejbližší soused byl vzdálen dva kilometry, vesnice osm kilometrů. Navíc Gardnerovi žili bez auta, bez telefonu a televize, dokonce i bez bankovního účtu. Jejich příjem byl z omezeného prodeje produktů z jejich půdy, stájí a kurníku a za péči o mladistvé provinilce, které jim posílal k převychování sociální úřad.
Ano, je možné tak žít. Navíc, v Kanadě je zdravotní péče zdarma, a také proto se tam Gardnerovi s jejich čtyřmi vlastními dětmi odstěhovali ze severního Vermontu, kde vedli jejich netypický život na pronajaté farmě. Byl jsem jejich rozhodnutím opustit pohodlí vysokoškolských profesorů fascinován. Ale ještě víc mě překvapila jejich znalost dění v současném světě.
Já, který jsem si tehdy myslel, že bez denního čtení The New York Times nemůžu být solidně informován, jsem za jejich vědomostmi silně pokulhával. Hledal jsem vysvětlení. Ano, mohla to být jejich vysoká inteligence, solidní všeobecné a historické vzdělání, ale to přece nemohlo stačit k tomu, aby mne znovu a znovu překvapovali jasností svých názorů. Čím to bylo?
Vysvětlení je jednoduché: pouhou generaci zpět nebyl zvídavý občan denně bombardován snůškou pravd, polopravd a lží, jako je tomu dnes. Gardnerovi dostávali v poště měsíční přehled nových zákonů vydávaný americkým Kongresem, rádio měli naladěné na dvě nezávislé americké stanice a na britskou BBC. JoAnn měla předplacený Jerusalem Post. John psal eseje a povídky.
Ve stáří se Gardnerovi vrátili zpět domů, do USA, kde v jejich jednoduchém domku na jednom akru mají už jen slepice, ale i malé nákladní auto, počítač a mobil. Jak se asi oni, na stará kolena, vyznají ve stále rostoucí změti alternativních pravd a lží?