Plytký příběh Justina Biebera
Jsem nadšený, že se mohu podělit o svůj příběh, prohlašoval zpěvák Justin Bieber před vydáním alba Changes. Výsledek ovšem zní, jako kdyby se jeho život rovnal práci v továrně na krabice.
Existují alba, která mají tu vzácnou schopnost, že si sama určují rytmus a tok času, v kterém je vnímáte. Rockové klasiky, například The Wall, Quadrophenia nebo třeba Blonde On Blonde, jako kdyby trvaly slabou půlhodinku a po jejich doznění nemáte dost a točíte je stále dokola. Na druhé straně jsou desky, které by byly příliš dlouhé, i kdyby jejich hrací doba čítala nějakých deset minut.
Jednou z nich je i nový počin Justina Biebera. Předem budiž řečeno, že je mi zcela ukradené, kolik vřeštících fanynek tento mládenec kdy oblbnul a nakolik je to uměle vyhoněný produkt. V tuto chvíli mě zajímá jen to, nakolik je jeho album Changes hudebně relevantní. A jak už bylo naznačeno, těch padesát minut se mi subjektivně jeví jako tři hodiny zcela ztraceného času.
S každou další beztvarou skladbou, zcela prostou jakéhokoliv nosného nápadu či melodického motivu, jsem měl pocit, že už to album přece musí skončit. Přehrávač ale k mé hrůze hlásil, že jsem sotva v polovici. Tak moc jsem se snažil oddělit jednu písničku od druhé, ale výsledkem byla stále stejná indiferentní rozplizlá materie, která nemůže těšit snad ani toho nejzatvrzelejšího fanouška „moderního popu“.
Hudba bez radosti
Výsledný dojem je čiré zoufalství, které se rovná školní exkurzi do továrny na plasty. Tak se podívejte, děti, tady se vyrábějí krabice bez víka, tady zase víka bez krabice. A tady vedle je dílna, kde se ta víka nasazují na krabice. Vidíte, jak to všechno bezvadně pasuje? A děti otupěle přikyvují, přičemž si v duchu přejí být někde úplně jinde.
Nová deska Justina Biebera je přesně takový chladný a neosobní výrobek určený jako dekorace do vzorně zařízeného bytu páru zcela bez fantazie a radosti ze života. A také bez touhy poslouchat opravdovou hudbu.
S opakováním je to ještě horší
Je až fascinující, jak Justin Bieber dokáže ze svého projevu vyretušovat jakýkoliv náznak emoce a zpívat jen jako dobře seštelovaný robot. Poslechněte si třeba několikrát za sebou titulní akustickou baladu Changes, která stojí na kytaře a hlasu. Neměla by s vámi takhle úsporná aranž něco dělat? Asi ano, ale nedělá. Je to k uzoufání studené řemeslo, jedním uchem tam, druhým ven. Podobně následující Confirmation, což by asi taky měla být intimní písnička, s citovým nábojem. A což teprve That’s What Love Is, což je jen další strnulý cajdáček do počtu.
Pouštím znovu celou desku doufaje, že jsem třeba něco opomněl a že jsou skladby ze začátku na druhý a další poslech hitovější a zábavnější než ty na konci alba. Bohužel nejsou. Ani tudy cesta nevede. Bavím se tedy něčím jiným, počítám producenty a skladatele, kteří se na tomhle zoufalém nepodarku podíleli. Podle Wikipedie jich je neuvěřitelných osmnáct. Jako by v tomto případě platilo nepsané pravidlo hollywoodských filmů „čím víc scenáristů, tím větší pitomost“. Netvrdím, že by takhle profesionálně znějící desku natočil nějaký dychtivý a hudbymilovný teenager doma v pokoji na svůj notebook, ale třeba by do ní vložil víc duše než tým kolem Justina Biebera.
Changes Justin Bieber