Do boje v rytmu rapu
Česká příprava v Anterselvě: hlasitá hudba v buňce, film 60 sekund, zato kávu radši nepřehánět.
Tomáš Macek
Jak se nabudit, nebo naopak zklidnit na závod? Někteří biatlonisté se uchylují dokonce i k meditacím. Jiní se uzavírají před startem do vlastní bubliny.
Ne tak české reprezentantky. „Meditace? Ta mi připadá jako víra v nadpřirozeno, a v to nevěřím,“kroutí hlavou Lucie Charvátová, bronzová ve sprintu.
A tak na jejich hotelových pokojích, cestou mikrobusem do areálu i v buňce před startem duní český rap. Ben Cristovao, Berenika Kohoutová, Paulie Garand, James Cole, Řezník. „Je to docela divočina. Ale vybudí v nás pozitivní emoce a naladí drsňáckou atmosféru závoďáka,“vysvětluje Charvátová, načež mnohé překvapí: „Při sprintu jsem si některé ty verše v duchu opakovala i před příjezdem na střelnici. Dostávaly mě do pohody.“
Jaké verše? Tady narazíte na potutelné úsměvy: jsou často nepublikovatelné. „Spousta těch skladeb je jen pro dospělé,“usměje se Jessica Jislová. Což potvrzuje i Ondřej Moravec: „Jednou jsem za holkama přišel s nejmenovanou sprostou písničkou a ony mě usadily, když mi ji skoro celou přerecitovaly nazpaměť.“
Nebyly by radši osmdesátky?
Rapovou éru ženského týmu zahájila před sezonou coby vrchní dýdžejka Jessica Jislová, když pro ostatní sestavila playlist na přání. „Všechny jsme se tím rapem nakazily. Pořídily jsme si i přenosný repráček, který nosíme do buňky,“říká Markéta Davidová.
Coby předzávodní hymna se během zimy ustálila skladba Dělám stojky od Bereniky Kohoutové. „Hrály jsme ji totiž v Hochfilzenu, kde se nám docela dařilo,“povídá Jislová.
Kouče Jiřího Holubce svým hudebním výběrem přivádějí občas do stavu šílenství. „A to mi to ještě v autě cestou na stadion ohulí naplno,“říká a s úsměvem se jich dožaduje: „Nebylo by radši Boney M a osmdesátky?“
Posloužit by mu snad mohl benjamínek týmu Tereza Vinklárková, která má s sebou kytaru a ráda na ni hraje popové písně.
Ovšem i nejstarší z reprezentantek Eva Kristejn Puskarčíková tvrdí: „Party mód a rap nám vyhovují.“Jislová dokonce chodí se sluchátky na uších až ke startu.
Čeští muži volí v buňce přece jen jinou hudbu: Lowridera z filmu 60 sekund. Nicolas Cage, kápo party zlodějů aut, během této písně pronese motivační: „Jdeme na to.“
Michal Krčmář je pak cestou na start spíše nemluvný. „Radši jsem sám, nebývám příliš komunikativní,“říká. Fyzioterapeut Roman Karpíšek však prozrazuje: „Když jsem s ním šel na start stíhačky, měl jsem pocit, že chce říct nějaký vtip, aby se tím trochu uvolnil.“
Také vítězka ženské stíhačky Dorothea Wiererová prozrazuje: „V posledních deseti minutách před startem potřebuju naprostý klid v duši, chci být jen sama se sebou.“
Ovšem podle kouče mužského týmu Zdeňka Vítka může k dobrému nastavení mysli do závodu pomoci naopak i stres. Tak to kdysi fungovalo u Gabriely Koukalové, dobíhající na start na poslední chvíli.
„Nejprve v buňce zvolníte a snažíte se co nejvíc uklidnit a potom je to fofr, fofr, fofr, když zjistíte, že nestíháte a začnete se plašit. Tím se dokonale nabudíte,“soudí Vítek.
Káva s mírou, kvůli střelbě
V cyklistickém společenství sehrává stěžejní roli před startem i kávová kultura, profesionálové se nabuzují pěti i více espressy. Biatlonisté jsou v tomto směru mnohem zdrženlivější.
„Před závodem si dám radši jen jedno kafe,“povídá Davidová. „Musím s ním být opatrná kvůli střelbě. Kdybychom byli běžci na lyžích, je to jiné, ale nám moc kofeinu škodí. Pak se člověk na střelnici klepe.“
Práh přípustného kofeinu má každý jiný. Charvátová říká: „Já jsem schopná po kafi i usnout, vůbec nic se mnou nedělá, nenakopne mě. Takže ho beru jen jako odpočinkový rituál, ne povzbuzovač.“Karpíšek
soudí, že pro některé biatlonisty je káva skutečně především jakýmsi placebem dostávajícím je do předzávodní pohody.
V minulosti český tým experimentoval i s takzvanou kofeinovou šlehou. „Ale přišla mi kontraproduktivní,“říká Vítek, který ji zažil coby závodník. „Mám nízký tlak, proto mě vždy na chvíli výrazně nakopla, což bylo dobré, jenže pak jsem až příliš rychle spadl do útlumu.“
Za největšího experta na kávu platí v týmu Moravec. „Piju ji celý život fakt hodně, tělo je na ni zvyklé, tak nemám strach,“popisuje. „V areálu tady mají výborné espresso. Dám si dvojité kolem půl jedné a ve tři jdu na start. To je ideální.“
I umění čekání se biatlonisté učí ovládat. Chvíle před startem mohou být zrádné hlavně při intervalových závodech a speciálně pro ty, kteří po nástřelu kvůli vysokým číslům dlouho čekají na svůj start.
„Úplně největší pitomostí je, když se vám během této doby v hlavě pořád mele, co všechno byste měli v závodě udělat,“tvrdí Vítek. „Nejlepší je nějakou dobu po nástřelu myslet na něco úplně jiného a až tak 25 minut před startem se zase začít soustředit a nabuzovat.“Třeba i za pomoci rapu. Dnes při vytrvalostním závodě žen to nebude v české buňce jiné.