PŘÍBĚH KORONAVIRU
Jak to začalo
Začalo to velmi banálně, jeden mladý muž se ženil, a tak si jeho strýček Liou Ťien-lun vzal na pár dnů volno a odjel na svatbu. Budoucí problém byl v tom, že svatba se konala v Hongkongu. Sehraje to zásadní roli.
Protože strýček Ťien-lun nechce nikoho obtěžovat, ubytuje se v hotelu. Vybral si hotel Metropole na Waterloo Road, obrovskou, asi dvacetipatrovou krabici z 60. let. Je to dobrý hotel a nestojí moc, proto v něm bydlí i turisté. Recepční mu přidělí pokoj číslo 911 v devátém patře.
Tohle patro vstoupí do dějin, protože odtud se strach a smrt rozletí do světa.
Celou cestu do Hongkongu se strýček necítí zrovna ve svatební náladě. V hlavě mu pořád leží vesnice, odkud přijel. Několik venkovanů tam skolil podivný zápal plic. Kvůli němu ho tam poslali. Čtyřiašedesátiletý Liou Ťien-lun je lékař, uznávaný mikrobiolog a odborník na podobné choroby. Náhoda, ten mafioso historie, však chce, aby doktor, jenž měl novou nemoc zarazit hned v zárodku, ji naopak vypustil skoro do všech kontinentů.
Kromě toho, že myslí na venkovany, má doktor po cestě tak trochu starosti i sám se sebou. Bolesti kloubů, pokašlávání. Není mu dobře. Ale není to nic hrozného, a tak si ještě vyrazí na nákupy se švagrem. Pak se jdou převléknout do slavnostního.
Když vyjde v tmavém obleku z pokoje číslo 911 na chodbu, několikrát zakašle. Připojí se k hloučku lidí, kteří se náhodně sešli u výtahu. Většinou cizinci. Hongkong je město byznysu a turistů. Jsou jich tady desítky tisíc a ohánějí se fotoaparáty a kreditními kartami.
Sjet devět pater nějakou dobu trvá a lékař znovu pokašlává. Nikdo si toho nevšímá.
Za několik dnů už pokašlávají všichni. A spousta lidí navíc.
Mnozí umřou. Doktor Ťien-lun jako první. Hned druhý den po svatbě už leží na jednotce intenzivní péče. Ale už mu to nepomůže.
V prvním kole skončí v nemocnicích sedm lidí. Tři v Singapuru, dva v Kanadě, jeden ve Vietnamu a jeden v Hongkongu. Všichni bydleli v devátém patře hotelu Metropole ve stejnou dobu jako doktor Liou Ťien-lun. A kromě toho jeden člověk zavleče nemoc do Pekingu. V hotelu nebydlel, zato měl s doktorem Ťien-lunem schůzku. Chtěl zjistit, jak se to s neznámým zápalem plic mezi vesničany vyvíjí.
A dozvěděl se to naprosto přesně, protože sám onemocněl. Doktor Ťien-lun mu předal informace do posledního detailu. Včetně viru.
Lavina se začíná šířit. Počet nemocných stoupá geometrickou řadou. Také roste panika a bezmoc. Nemoc je najednou všude. V Asii, Kanadě a Americe, Evropě, Austrálii, Africe.
Osudné deváté patro
Je jaro 2003 a svět se opravdu bojí, protože doktor Liou Ťien-lun spolu se svatebním darem přivezl do Hongkongu nemoc, které se začalo říkat SARS.
Není náhoda, že to vypuklo zrovna tam. Z jižní Číny, která leží za hranicemi Hongkongu, vzešla řada velkých epidemií posledního století. Na venkovských hospodářstvích tam žijí lidé, drůbež a prasata namačkaní jeden vedle druhého jako karty v balíčku. Taky je tu teplo a vlhko. Pro viry je to vyslovená pastva. Jako když hodíte hořící sirku do seníku.
Nyní v Číně řádí koronavirus, který sice není takový efektivní zabiják jako SARS, ale v lidském těle se uchytí dvacetkrát snáz.
Jinými slovy dvacetkrát snáz skáče z člověka na člověka.
A to už SARS v tomhle oboru vypadal jako přeborník. Ukázal, že nákaza může oblétat svět doslova rychlostí tryskových letadel. Obyvatel velkoměsta potká cestou do práce víc osob než jeho vesnický prapradědeček za celý život, mezi nimi mohou být i lidé s kufry, kteří právě přiletěli z ciziny.
Třeba zrovna z Hongkongu, kde právě doktor Ťien-lun bojuje o život. Na případu SARS je názorně vidět, jak to dnes chodí.
Doktorovi sousedé z devátého patra hotelu Metropole ještě dohánějí poslední nákupy, ale jeden z nich, sedmačtyřicetiletý Američan čínského původu Johnny Chen, který bydlel jen přes chodbu přímo naproti lékařovu pokoji, odlétá do vietnamské Hanoje. Po přistání začne cítit příznaky nemoci, skončí v nemocnici a později zemře. Řetězová reakce se rozbíhá. Mezitím se začne špatně cítit švagr doktora Ťien-luna. Stejný příběh: nemocnice a smrt.
Ostatní turisté z chodby zatím odlétají domů plní zážitků. A virů. Brzy singapurské nemocnice přijímají „pacientky č. 1, 2 a 3“, jak jim tam říkají. Samozřejmě bydlely v devátém patře hotelu Metropole. V Kanadě dva dny po příletu onemocní osmasedmdesátiletá Mrs. K, jak ji později nazvou lékaři a tisk. I ona měla pokoj v devátém patře hotelu Metropole. Za pár dní je po smrti. Vedle toho onemocní onen muž, který se v Hongkongu setkal s doktorem Ťien-lunem a potom odletěl do
Pekingu. Let trval tři hodiny. Za tu dobu stihl nakazit devět lidí.
„Kapesní epidemie“
Řetězová reakce už běží naplno. A na všechny strany. V Hanoji onemocní prvních osm zdravotníků, kteří se starali o Johnnyho Chena. V Hongkongu onemocní mladý muž, jenž přišel do devátého patra hotelu Metropole na návštěvu, a při jeho ošetřování se nakazí devadesát devět zaměstnanců nemocnice. V Singapuru už je šestnáct nemocných, krátce poté čtyřiačtyřicet. Umírá například otec pacientky č. 1, den po něm duchovní, který ji rovněž navštívil. V kanadském Torontu onemocní a umírá syn Mrs. K. Objevují se první případy na Tchaj-wanu, v Indii, na Filipínách. V Pekingu jeden den napočítají 300 nemocných. Další den už číslo poskočí na 407. V Singapuru umírá matka pacientky č. 1, jeden z jejích lékařů a jedna ze zdravotních sester. V Pekingu se zavírají restaurace, bary, divadla, školy. V Singapuru také. V Kanadě skončí pět tisíc lidí v karanténě.
Celkem bylo nahlášeno 8 096 případů SARS. Svět z toho ještě vyšel velmi lacino. Byla to vlastně kapesní epidemie. Dohromady zemřelo 774 osob.
Lékařům se třásla kolena
Ale máme tady ještě lepší příklad tempa, jímž se nakažlivá nemoc může šířit. Je jím prasečí chřipka z jara 2009. Bylo to jako stepní požár. Řadě lékařů se v první chvíli roztřásla kolena, protože věřili, že dorazila repríza španělské chřipky.
Začalo to v Mexiku. Že se děje něco vážného, zjistili Mexičané v půlce dubna. Večer 24. dubna se o nemoci dozvídá svět. Hned den nato Američané musí zavřít jednu školu v Texasu, kam už chřipka stačila přeskočit. Je to jako chtít zkrotit býka obojkem. O dva dny později už má Kanada šest nemocných a Španělsko jednoho, čímž nemoc přeskočila Atlantik a je v Evropě. Do večera už hlásí svůj první případ i Británie. Další den prasečí chřipka proniká do Izraele a na Nový Zéland. Pak výskyt hlásí Německo, Rakousko, Jižní Afrika, Čína, Jižní Korea, Japonsko, Polsko. Seznam se prodlužuje a začíná připomínat rejstřík v atlasu. Přesně měsíc a den od oficiálního oznámení epidemie ulehá na izolaci v pražské motolské nemocnici první český pacient. A 11. června vyhlašuje Světová zdravotnická organizace celosvětovou pandemii.
Zatímco španělská chřipka na konci první světové války a další velké chřipkové pandemie v 50. a 60. letech potřebovaly na obklíčení světa šest měsíců, té prasečí stačilo méně než šest týdnů. Tomu už by se dalo říkat tempo 21. století.
Není se co divit. Základní fakt: na světě každý den létá z místa na místo čtyři a půl milionu lidí. Přitom se mísí na letištích. Někteří pokračují další linkou na úplně jiný kontinent, jiní už jsou doma a druhý den jdou mezi lidi: do práce, do kina nebo do nákupního centra.
Ale i samotná mexická čísla jsou ohromující. Stačí si na internetu najít, jak tam vypadal běžný letecký provoz v březnu a dubnu 2008. Je to sice o rok dřív, ale jde o kritické měsíce. To nám pomůže udělat si představu, jak moc a kam v roce 2009 odlétali turisté netušící, že se suvenýry vezou také viry epidemie. Takže: z Mexika za ty dva měsíce odletělo asi 2,4 milionu lidí. Když se započtou přestupy, mířili do 1 018 měst ve 164 zemích. Když vynecháte atoly v Pacifiku a zapadlé africké státy, je to prakticky celá planeta. Čtyři pětiny těch lidí přistály v Americe a Kanadě. V Evropě jich vystoupilo jen devět procent, ale to pořád znamená skoro čtvrt milionu lidí. Stejně množství se rozletělo po Latinské Americe. Zbylých pár procent byla Asie a Austrálie.
Takhle to tedy vypadá, když nákaza oblétá svět rychlostí tryskových letadel.
Děsivý pokus
Chcete vědět, jak by se virus mohl šířit? I to lze odhadnout. Pod dojmem pandemie prasečí chřipky udělali v roce 2010 na Stanfordově univerzitě v Kalifornii jednoduchý pokus. Mezi studenty, učiteli a zaměstnanci tam vybrali 788 osob, jimž dali malé senzory, které zaznamenávaly jejich celodenní pohyb. Senzor zareagoval, jestliže se dotyčný dostal k někomu na méně než tři metry. To je vzdálenost, při níž by na něj mohly přeskočit viry, kdyby ten druhý kašlal nebo kýchal.
Stanfordova univerzita je velká, může tedy simulovat prostředí velkého města. A protože studenti i vyučující se pohybují v učebnách, kde je hodně lidí najednou, připomíná to prostředí velkých firem, obchodů a veřejné dopravy. Tak a teď si tipněte, kolik takových blízkých setkání chřipkového druhu mělo všech 788 účastníků pokusu dohromady za jediný den.
Bylo jich 762 868.
(Adaptováno z autorovy knihy Co s námi bude – stručná historie příštích dvaceti let)
Na světě každý den létá z místa na místo čtyři a půl milionu lidí... Druhý den jdou do práce, do kina nebo do obchodních center.