1917, dokonalá filmařina
Tři Oscary, dva Zlaté glóby, sedm britských cen. Ani úctyhodný seznam trofejí přitom nevystihuje zážitek, jaký přináší snímek 1917, totiž vzácné setkání s dokonalou filmařinou.
Kdo by na premiérový titul 1917 přešel rovnou z vedlejšího sálu, kde právě zhlédl libovolnou českou komedii, nevěřil by, že jde o stejnou disciplínu; rozdíl bije do očí.
Hlavní výtku poté může divák adresovat všem svým předchůdcům, kteří v internetových diskusích bádají, jak režisér Sam Mendes docílil pocitu, že kamera sleduje dění v jediném nepřetržitém záběru. Člověk pak totiž podvědomě hledá neviditelné střihy, místo aby si mistrovskou jízdu vychutnával naplno.
Medaile vdovu potěší
Pokud jde o zápletku, 1917 si v rodině žánrových děl nemůže činit nárok ani na rafinovanost – dva vojáci nesou napříč frontou první světové války životně důležitý vzkaz – ani na originalitu. Nadto jak skutečnost, že jednoho z poslů pohání strach o vlastního bratra v ohrožené jednotce, tak podprahové sdělení, že bezejmenný pěšák může být v jistém okamžiku důležitější než všechny generální štáby, odkazují ke slavnému titulu Stevena Spielberga Zachraňte vojína Ryana.
Ovšem vedle Spielbergova velkofilmu s památnou úvodní scénou lidských jatek líčí Mendes v podstatě komorní historku, o to působivější, že se drží právě a pouze dvou postav. Navíc to nejsou ani hvězdy, jejichž tváře by zaváděly náladu reportážní věrnosti jinam, ani žádní neohrožení Rambové. Prostě dostali rozkaz hraničící se sebevraždou, pro jehož splnění má první z nich alespoň osobní pohnutky, zatímco postoj druhého ke chrabrosti charakterizuje, že své vyznamenání vyměnil za láhev vína.
Do pěší road movie vpadne Mendes rychle, stručně a jasně, s britským sarkasmem na půl úst: „Medaile vdovu potěší“. Putování zákopy proti směru „běžného provozu“i výstup mladíků zpod ochranných valů do bojové linie se odehrává věcně, jakoby mimochodem; krysy, lebky, mršiny se vynořují v druhém plánu a přijímají coby samozřejmost, aniž by se na nich budovaly emoce. Jde se takřka mechanicky, bez ohlížení a bez zastávky, soustředěně s vědomím, že škrábnutí ostnatým drátem nebo kluzké bláto mezi krátery po výbuchu může být zrádnější než letka bombardérů.
I potkany mají větší
Oscarová soška za kameru sedí na sto procent, ne-li víc. Obrazovou symfonii zmaru a strachu kouzlí Roger Deakins bez efektů, i když putuje zemí nikoho s pokácenými stromy v květu, deprimující krajinou zničenou při ústupu. Jako by neřízenou kameru nesli hrdinové přímo na sobě – přesto je její výpověď promyšlená, snová, dokonce překrásná, pokud to lze říci o válce.
Prostá stavba pochodu z bodu A do bodu B sice obsahuje hororové prvky, kdy ohrožení zvěstují třeba obyčejné žhavé uhlíky a za každým rohem může někdo vybafnout, ale rána udeří vždy odjinud než v tuctovém strašení, leckdy mezi šibeničními žerty: „I potkany má nepřítel větší než my!“Celá první polovina se obejde prakticky bez výstřelu, přesto napíná nervy až k prasknutí a vrcholí, když se vzdálený letecký souboj ve vteřině změní v přímou hrozbu na dosah.
Dramaturgicky se dá snadno odhadnout, zda některý z dvojice nepřežije a kdo by spíše padal v úvahu, nicméně i v nejvypjatějších okamžicích vykazuje snímek nulový sentiment. Tvůrci se mu brání až úzkostlivě, jejich hrdinové tak trochu připomínají Marhoulovy aktéry Tobruku, obyčejné kluky, kteří ve vteřině musí dospět, aniž by měli čas na zásadní proslovy.
Jak to probůh natočili
Jediné výmluvné mlčení v partě vtipkujících kolegů zračí pocit zodpovědnosti. Pravda, pocit zrozený poněkud překotně, podobně zamrzí také vcelku zbytečná epizoda se ženou a dítětem, avšak film 1917 se ani netváří, že je obsahově převratný. Naprosto stačí, že je ve výrazu zdrženlivý, přesto napínavý a hlavně svým zpracováním uhrančivý.
Osamělý běh pod rozsvíceným nebem děsivě nádherného ohňostroje doslova fascinuje, stejně jako následné záběry v dravé řece; ústa i oči dokořán, divák se sotva stihne ptát, jak tohle proboha natočili. Díky frajerské filmařině ani nepostřehne dvouhodinovou délku hrdinova závodu s časem a finále, kde už se sahá k čirému zoufalství, relativizuje tvrdě veškeré hry na válečné happy endy mimo komiksů.
Základ příběhu režisérovi vyprávěl jeho dědeček Alfred Mendes. Ať už byl jakýkoli, film 1917 bez plakátů sděluje, že takových epizod se odehrálo nespočet a v každé z nich stál konkrétní člověk, který měl své jméno, své blízké a své sny.