Mládež a diktatura dobra
Od soboty do čtvrtka si libovat v konzumu a v pátek demonstrovat za lepší, asketický svět podle Grety Thunbergové. Dnešní mladá generace na Západě se usilovně snaží nalítnout aparátčíkům nové diktatury dobra, stejně jako generace mladých po druhé světové
Nedávný reprezentativní výzkum německé agentury Forsa ukazuje, že mládež sice za klima demonstruje, chodí za školu a okřikuje své rodiče, ale v nákupní zóně to zase tak vážně nebere a systematicky hřeší proti svému ekologickému náboženství. Ekologická udržitelnost hraje pro 16–25leté při nákupech jen zcela podružnou roli. Nejdůležitější je pro ně cena, kvalita a vzhled produktu.
Při nákupech šatů je pro 79 procent mladých rozhodující kvalita a vzhled a pro 2 procenta ekologická udržitelnost. Technické přístroje nakupuje 46 procent podle kvality a image výrobku a nejmenší význam má ekologická udržitelnost, 5 procent.
Když se jede na dovolenou, je pro 59 procent 16–25letých nejdůležitější cena a jen pro 5 procent otázka ekologické udržitelnosti. Eko-Greta poctivě plachtí do Ameriky, ale její přívrženci nad ní přefrčí letadlem.
Takhle nedůsledně se chovají ti, kdo prostojí pátky před školou anebo táhnou ulicemi a obětavě ruší dopravu těch, kteří pracují. Někteří hrdinně vyvěšují jehovistické plakáty o konci světa a pokřikují po vzoru své Jany z Arku: „Co si to dovolujete!“Takhle to vypadá v Německu a cosi mi říká, že u nás to je či bude dost podobné. Ve všech rozvinutých společnostech vyrůstá mladá generace v blahobytu. A konzum je opiát, který z lidí dělá autonomně bloudící nákupní košíky.
Jo, když jsem byl mladý
Každá nová generace vyčítá té předchozí, že všechno dělá špatně. Ještě si na ten báječný pocit dobře vzpomínám. Mohl jsem zatracovat a kritizovat a nemusel dokazovat, že to umím alespoň tak dobře jako dospělí.
Dnešní mladí lidé mohou rodiče sjíždět ještě snáze, protože jim předchozí generace připravily zcela komfortní prostředí. Ale má to háček. Čím lépe se jim vede, tím později a hůře jsou připraveni na samostatný pobyt ve světě dospělých. Dospělost totiž znamená domýšlet a nést následky svého chování.
Konzumní chování mladých, o kterém jsem psal úvodem, dokazuje, že revoltující generace klimatiků nevnímá rozpor mezi svými slovy a činy a není připravena na život v asketickém světě, který při Fridays for Future umanutě a zároveň neuváženě požaduje. Většině z nich vůbec nepřijde na mysl, jak mizerně by se právě oni cítili v asketickém světě podle eko-Grety.
Moje generace to měla snazší. Být proti tehdejšímu režimu bylo na první pohled a zcela nepochybně správné. V mládí jsme stáli na správné straně daleko dříve, než jsme dokázali přesvědčivě zdůvodnit, proč vlastně systém odmítáme. A ten nám navíc kritiku usnadnil i tím, že nemohl nabídnout nic z toho „západního“zboží, po kterém jsme tehdy toužili.
Budeme mít, co jsme chtěli
Je hodně záludnou ironií dějin, že generace mých rodičů na tom byla velmi podobně jako dnešní mladí lidé. „Teď už máme, co jsme chtěli,“zpívali si táta s mámou, když byli mladí. A místo nirvány v nákupním centru nadšeně dřeli na tehdejších „stavbách mládeže“.
Blahobyt je nezajímal, protože měli úžasnou myšlenku a budovali nový svět. Ti dva nadšenci posléze strávili zbytek svých životů žehráním na to, že byli podvedeni, a snahou se vymknout ze systému, který nenáviděli.
Také dnešní mladá generace si myslí, že se podílí na něčem epochálním. Ale (ke své smůle) se naučila velmi oceňovat všechny ty věci, které zpříjemňují život. Těch se nehodlají zříci, ale nenapadne je, jak úzce jejich komfortní život a jeho materiální symboly souvisejí s hospodářským a politických uspořádáním, které zatracují, protože „škodí klimatu“. Velká část dnešní mladé generace uvázla v růžové vatě civilizačního komfortu, a přesto nutkavě hledá svůj heroický zážitek vzpoury vůči světu dospělých.
Generace mých rodičů mohla doufat, že díky obětavé práci pro lepší svět dosáhnou i blahobytu. Dnešní mladí lidé již blahobyt mají a díky své obětavé umanutosti se o něj sami chystají připravit. A nejenom o blahobyt, ale i o svobodu.
Poválečná generace pracovala pro ideál a věřila v blahobyt. Ale ideál byla lež a zároveň žebřík, po kterém se vyšplhali komunističtí aparátčíci k moci. Až když po desetiletích totality padli, teprve pak přišel blahobyt.
Pozor na aparátčíky
Ten ale společnost pomátl tak, že zrovna mozky těch nejvzdělanějších vylučují jako na běžícím pásu sebevražedné nápady. A mládež, která si potřebuje odreagovat svou ultimativní revoltu, rozprostírá tenhle ideový smog po ulicích.
Výsledek? Dnešní mladá generace západních společností se právě usilovně snaží nalítnout aparátčíkům úplně stejně jako generace mladých po druhé světové válce. Také ji berou inženýři dobra za slovo a zneužívají její idealismus k uchopení moci. Poválečná mladá generace neměla co ztratit. Ta dnešní ano.
Neví, co dělá, a netuší, že může dostat, co zcela určitě nechce – nefalšovanou diktaturu. Byla by to diktatura politických stran, které hledají oprávnění své existence. A protože si neumějí poradit s řízením společnosti, tak se ji snaží alespoň kontrolovat normami úplně na všechno. Nemají sice řešení, ale mají byrokratický aparát, který je stvořen k tomu, plodit a prosazovat zákazy a trestat odchylky. Záchrana zeměkoule pro ně přišla jako na zavolanou, protože je to nezpochybnitelná úloha, která se dá uskutečnit jenom formou zákazů.
Již teď vidíme, jak vlády dokazují svou bezmocnost zákazem kritizovat stát.
A od toho je jenom krůček k zákazu toho, co mladou generaci baví, když zrovna nebojuje s rodiči a chce si jen vychutnávat svoje mládí.
Zákaz radosti ze života a příkaz skromnosti ve jménu boje za velké ideály jsem v jejich věku zažil. A proto bych jim moc rád ušetřil šedivou a krutou nudu diktatury dobra.