Nostalgická jízda do časů sněhu a ledu
Vyrazili jsme o pololetních prázdninách s rodinou do Orlických hor. Vypadnout z šedivého města, užít si trochu té zimní romantiky. Sáňky a lyže ale nakonec zůstaly v autě. Nebylo proč je vyndávat ven.
Přelom ledna a února – a jedny z nejvyšších českých hor jsou bez sněhu. Na zemi bláto, listí, které od podzimu nestačilo zetlít, zelená tráva, déšť. Svahy sjezdovek s nastříkaným umělým sněhem svítí do okolí jako pitoreskní memento dnešní doby, kdy je možné skoro všechno.
Není těžké nechat se pohltit nostalgií. Před nějakými třiceti lety, když jsem se na stejných místech učil zapínat přezkáče a nasedat na pomu, bylo sněhu tolik, že autobusu musela cestu ze Solnice do Deštného razit sněhová fréza.
Nejsem zas tak starý, abych pamatoval všechno. Moji dědové měli historky, nad kterými i tehdy zůstával rozum stát. Jednou prý napadlo tolik sněhu, že se ve vsi neprohrnovaly cesty, ale lidé si mezi jednotlivými chalupami vydlabávali tunely.
Jindy zase prý nešli do školy, protože byl sníh až do prvního patra a pan řídící vydal přísný zákaz vcházení oknem. A další a další, co na nich bylo pravdy a co byly přikrášlené historky, to už nikdy nikdo nezjistí.
Ale člověk nemusí být zrovna Metuzalém, aby si nevzpomněl na zimy, kdy bylo sněhu, ledu a tak nějak „pravé zimy“všeobecně mnohem více než teď. Kdy sníh v listopadu napadl a v březnu roztál, kdy v ulicích byly takové hromady vyhrnutého sněhu, že se tam dala vydlabat místnost pro 20 dětí z okolí.
Kdy zamrzly rybníky, takže se šlo ze školy domů pro brusle a hokejku a zpátky zásadně za tmy. A těch dnů, kdy napadl čerstvý prašan a spolužáci z okolních vesnic měli volno, protože autobus prostě nejel.
Jako kluk z malého města na Vysočině jsem měl tu výhodu, že nebylo potřeba za zimními radovánkami nikam cestovat.
Člověk povětšinou nazul běžky hned u vchodových dveří a z města k lesu se dostal, aniž by je musel sundávat. Rybníků jsme měli několik, na každém hrávaly hokej jiné partičky, a tak záleželo na tom, s kým se člověk zrovna kamarádil. A když nám někdy před koncem minulého století zmodernizovali sjezdovku, bylo v místě takřka kompletní vybavení.
Však taky těch Brňáků, co k nám jezdilo. O víkendu pořádali kobercové nálety. Dodnes mám před očima scenerii, kdy na zasněženém nádražíčku v sobotu dopoledne zastavuje spěšný vlak Pernštejn a z něj se valí stohlavý dav vysloužilých šlachovitých sokolů v šusťákách a svetrech z šedesátých let, v ruce staré kandaháry a bambusové hůlky, a nejkratší možnou cestou hledá bílou stopu.
Ale zpět do reality. Nostalgie je trochu zrádná věc. Samozřejmě i během mého dětství bývaly zimy, kdy to nestálo za nic. Kdy sníh buďto vůbec nenapadl, nebo napadl, ale po pár dnech byl pryč. Roky, kdy jsme byli rádi za dva nebo tři dny na rybníce. Ale na tyhle roky se samozřejmě nevzpomíná tak hezky, protože ty zimy jako by nebyly.
Když to trochu zlehčím, tak by se vlastně dalo říct, že už máme jen dvě roční období. Léto a pošmourno. Podzim je odbytý za pár dní, stejně jako jaro. Z plavek do zimní bundy za týden. A opačně.
Svým dětem v dobrém závidím spoustu věcí. Od sympatických učitelek a učitelů přes nejrůznější výdobytky moderní doby až po hračky, o kterých se nám ani nesnilo. Ale tu ladovskou zimu a obyčejné dětské radovánky s ní spojené, to bych jim přál zažít. Tak třeba za rok nebo za dva. Hlavně rychle, než vyrostou.