(Ne)obyčejný Ozzy Osbourne se loučí se světem
Jindřich Göth
Člověk ho musí obdivovat a držet mu palce. Ozzy Osbourne si prošel prakticky vším a napral si do těla všechny možné substance, které patří k životu zhýralého rockera, a přesto je stále tady. Zprávy o jeho ne zrovna povzbudivém zdravotnímu stavu sice plní stránky novin i serverů, bulvár ho už prakticky pohřbil, ale Madman se zatím nevzdává a předkládá novou desku s paradoxním názvem Ordinary Man. Protože obyčejný chlápek Ozzy nikdy nebyl.
Novinka je nejspíš jeho poslední sólovkou, Ozzy skoro jako by se jejím prostřednictvím loučil nejen s hudební kariérou, ale i se světem vezdejším. Názvy písní jako Přímo do pekla, Sbohem, Celý můj život nebo Pod hřbitovem jeho fanouškům moc nadějí nedávají. Hudebně se však o žádnou tryznu nejedná.
Ozzy a tým spolupracovníků, do něhož náleží například kytarista Andrew Watt, baskytarista Duff McKagan (jinak člen Guns N’ Roses), bubeník Chad Smith z Red Hot Chili Peppers nebo hostující kytarista Slash rovněž z Guns N’ Roses odvedli velmi slušnou práci. Ordinary Man se asi nezařadí mezi klasická díla páně Osbournova, jakými jsou debut Blizzard Of Ozz, Ultimate Sin, No More Tears nebo Ozzmozis, ale přesto je tu mnoho dobrého k poslouchání.
Ozvěny Black Sabbath
Úvodní Straight To Hell je standardním otevírákem s výraznou baskytarovou linkou a až sabbathovsky vykrajovaným kytarovým riffem. Následující All My Life začíná poklidně, dýchá zvláštní atmosférou, tak typickou pro Ozzyho nejlepší kousky, v níž se smutek a něha mísí s šílenstvím. Silná skladba, stejně jako následující Goodbye s úvodem jak vystřiženým z památného Iron
Mana. Kořeny nezapřeš, zvlášť když se valivé tempo v pravou chvíli zlomí do hardrockového kvapíku. Black Sabbath jak vyšití.
Rock, pop i rap
Prvním vrcholem je titulní balada Ordinary Man s hostujícím Eltonem Johnem. Kdo nebude mít při jejím poslechu srdce na kusy, sedí si na uších. Nebo to s Ozzym nikdy alespoň na chvíli neabsolvoval. A přitom se nejedná o kýč, ale o citlivě zahranou, zaranžovanou a odzpívanou baladu. Nejvyšší patra pop-music se potkávají se sklepením plným netopýrů a náramně jim to ladí.
V baladickém duchu se nese i Under The Graveyard, při níž už ale mezi zuby skřípe písek a hlína. V té chvíli máme asi všechny nejlepší položky za sebou. Eat Me jede podle osvědčeného mustru, ale ničím zásadním nepřekvapí. Today Is The End je znovu valivější, skoro až grungeová skladba s plandavým refrénem. Za zmínku stojí ještě dvě poslední skladby, punkově rozjívená hospodská „odrhovačka“It’s A Raid s hostujícím raperem Post Malonem, který se společně s Travisem Scottem podílel i na závěrečné Take What You Want, u níž si uvědomíte, proč vlastně Ozzy na letošních Grammy předával cenu za nejlepší rapové album.
Na Ordinary Man jde jen těžko nahlížet nezaujatě. Je takové, jak vnímáte samotného Ozzyho a jaký je váš vztah k němu. Je odžité a má-li to být epitaf, asi nemohlo dopadnout lépe.
Ordinary Man Ozzy Osbourne