Jak se fotí hvězdy
pozdraví každého. Biatlon miluje. Teď, když jsem ji vyfotil na střelnici, jak obrací oči v sloup, jsme si dělali legraci, že to je mistrovství světa 2054 a Kaisa stále závodí.“
Bratři Böové? Vždy ve střehu
Fotografovat zimní sport občas znamená práci v tvrdých podmínkách. Extrémem bylo minus 32 loni v Canmore. „Jenže tam měli férovou zimu, tuhou, ale snesitelnou. Nejhorší je na biatlon Oberhof, kde fouká, mrholí, je mlha, pak prší a mlží se vám čočky. Oberhof je největší peklo pro fotografa,“vypráví.
Samotný závod může být i nebezpečný. Že jej někdy rozjetí biatlonisté hůlkami klepnou přes prsty, si dávno zvykl. V Anterselvě ve 3. kole ženské stíhačky jej však málem srazily Röiselandová s Wiererovou. „Smíme se pohybovat po trati, ale vždy tak, abychom neohrozili sportovce. Pro dobrou fotku však musíme jít co nejblíž k nim. Ty dvě najednou zvolily stopu, kde v předchozích kolech nikdo nejezdil, a prosvištěly jen 20 centimetrů vedle mě. Což mě trochu vyděsilo.“
Právě na Marte Olsbuovou-Röiselandovou, medailovou královnu šampionátu, nedá dopustit.
„Má takový agresivní norský lyžařský styl, který se moc hezky fotí. Navíc je z Norek nejmilejší, pořád usměvavá. Tiril Eckhoffová je takové třeštidlo, Marte je vyrovnaná a příjemná.“
Samostatnou kapitolou jsou bratři Böové, vyhlášení šprýmaři a showmani. Když ti jsou spolu na tiskovce nebo na pódiu, fotografové musejí být v maximální pohotovosti, protože pokaždé mohou provést něco nepředvídatelného. „Třeba loni na mistrovství světa v Östersundu chtěl Tarjei vyšoupnout Johannese z nejvyššího stupně. Martin Fourcade je tisíciprocentně koncentrovaný, zato Béčka neberou vážně ani sami sebe. Jejich uvolněnost, sranda a nadhled jim svědčí.“
Tarjei Bö mu za celý norský tým natočil i nesmírně dojemný a motivační pozdrav pro české děvčátko, bojující v nemocnici s leukemií.
Podobně vstřícná je Švédka Hanna Öbergová. „Být mistrovství světa v milosti, vyhraje ho,“soudí Slavík. Němci jsou naopak podle něj uzavřenějši. A největší výzva? „Udělat fotku s usmívajícím se Loginovem. Usměje se jednou za tři roky.“
Půlnoční relax v horách
Přestože je dvorním fotografem biatlonistů, na běžky Slavík nechodí. Ani z malorážky si dosud nikdy nevystřelil navzdory četnému přemlouvání od členů týmu. Ale hory miluje. „Občas nafotím závody, v 11 večer dodělám fotky a pak se seberu a jdu v noci fotit do hor, protože si při tom vyvětrám hlavu.“
Čtyři měsíce je takhle na cestách. Vždy třítýdenní turnus, potom na týden domů, k rodině, vyprat, vybrat poštu a zase pryč. Až koncem března všechno skončí a on se přeškolí znovu na horská kola.
„U nich dělám nezávodní focení, různé kampaně, které si zorganizuju, model mi projede třeba šestkrát,“vysvětluje. „Zato fotit biatlonové závody je o něčem úplně jiném, mnohem náročnější na rychlost, na pohyb, na stres. Při biatlonu vám nikdo nic neodpustí.“
Na trati ani u objektivu.