Boj o syrská strašidla

Zdlouhavý konflikt na syrském území se snad už nebude protahovat o tisíc dalších nocí. Nicméně přízraků z této temné orientální pohádky vystupuje stále mnoho.

Vrozvrtaném syrském Idlíbu se hraje další komplikované kolo válečné hry. Jedno se v ní znovu a zas potvrzuje – západní mocnosti mají svých potíží nad hlavu a ve zdlouhavém konfliktu roste jedině jejich dezorientace. Lidově řečeno se motají „jako vítr v bedně“. Která z mocností tudíž z místní války nejvíce těží, je nabíledni.

Stávající zápolení o severozápadní provincii Syrské arabské republiky se zdá o to zápalnější, neboť se do oblasti stáhli džihádisté z široka daleka. Nejde jim už jen o dosavadní výnosnou „existenci“, díky níž si mnozí zvykli na vysokou životní úroveň, ale možná o holý život.

Zdaleka ne všichni mohou být Turky transportováni do Libye, aby se vměšovali do další občanské války zrozené z arabského jara. Překážejí přitom ale již pomalu každému, včetně dosavadních chlebodárců. Dvojnásob zde platí, že mouřenín posloužil, mouřenín může jít.

Ankara je po řadu let systematicky využívala k utlačování kurdských státotvorných zájmů či k rozšiřování vlastního zahraničního vlivu. „Sultán“Erdogan kolem něj navíc rozběhl ostrou nacionalistickou agitku.

Sny o překročení tureckých dějin „posledních devadesáti let“neboli restauraci osmanské moci ovšem narazily na skálu reality. Velikášský „sultán“se de facto postupně sám vmanévroval do nesnadné situace.

Stále mu v rámci NATO a EU prochází velkohubě oslavované porušování mezinárodního práva nebo rovnou válečných zločinů, leč přece se jeho situace povážlivě horší. Přes opětovné vypouštění „volebně-toxických“emigrantů do Evropy nemůže počítat s nějakou konkrétnější podporou Západu (s výjimkou mediální a zpravodajské podpory USA).

Osamělý voják

Proti operacím zákonné syrské armády a jejích spojenců tak vystupuje víceméně osaměle. Jak někdo napsal: „Sám voják v poli.“Současně si přitom nemůže dovolit popudit Rusy, kteří sice drží ochranné rámě nad znepřáteleným Bašárem Asadem, nicméně s Tureckem rozvíjejí všestrannou spolupráci. Což mu umožňuje vydírat západní „spojence“. Například prostřednictvím dodávek raket, v podstatě „namířených“proti Atlantické alianci.

Donald Trump zrovna freneticky tleská Malé Asii, jelikož prý brání „humanitární katastrofě v Idlíbu“. Toť svérázné, nebetyčně cynické označení pro rozsáhlé nasazení těžkých zbraní na území nezávislého státu. Ke všemu ve prospěch většinou islamistických povstalců. Úhlavních nepřátel Kurdů, již byli vcelku nedávno – po patřičném vytěžení v bojích s Islámským státem – obětováni na oltář strategického partnerství s Tureckem. Až to lehce připomíná zesnulého českého politika, který dal při agresi vůči Srbsku do přímé souvislosti pojmy „humanita“a „bombardování“...

Když jsou nyní Turci, nekompromisní odpůrci nezávislého Kurdistánu, otevřeně poctěni přízní Bílého domu, není to bez širších souvislostí. Svérázný „bílý kůň“totiž jede zároveň závod o americkou vojenskou přítomnost v Sýrii. Čistě náhodou opět ilegální, s těžištěm uprostřed syrských ropných polí. Kdyby se dejme tomu museli stáhnout Turci, přišla by řada též na tyto okupanty. Postupně se jinak stále více stahující z „hloupých válek“. Až tak, že se jejich ústup (ze slávy) stal předvolebním tématem.

Zintenzivnění tureckých akcí v Sýrii se dalo prognózovat. Recep Tayyip Erdogan totiž zprvu s příznačnou nabubřelostí prohlásil, že do Istanbulu svolává rokování s Rusy, Francouzi a Němci. Nicméně namísto jím plánovaného čtyřstranného summitu na domácí půdě je rád, že pojede za Putinem do Moskvy.

Setká se s ním ve čtvrtek, přičemž nemůže do Kremlu dorazit takříkajíc beze zbraně, s holýma rukama. V rukách drží „Jarní štít“, z jistého úhlu pohledu primárně propagandistickou agresi.

Proléváním krve nepřátel „Velkého Turecka“totiž paralelně uklidňuje horlivé národovce, či přímo panturkisty, jimž se už dosavadní syrští emigranti (údajní původci nedostatku práce) řádně zprotivili.

Především právě k nim poslední dobou mluvil, když do aleluja halekal odplatu za desítky padlých krajanů. Vojínů zlikvidovaných rovněž pro zájmy salafistů. Hlavně jejich uším jsou určena tragikomická prohlášení, v nichž stojí již na první pohled fantastické, vyfabulované ztráty (pro)syrských sil.

Temná orientální pohádka se snad už nebude vyprávět dalších tisíc nocí, nicméně k jejímu vyřešení zajisté nepostačí brzké setkání dvou potentátů v Moskvě. Není třeba jasné, co s náboženskými extremisty. Když už válka pomalu končí a nikdo je u sebe nechce, ale zároveň se jim předtím dostalo důkladného výcviku anebo nejmodernější výzbroje. Mnozí z nich se také budou chtít vrátit do svých evropských otčin, jimiž pohrdají.

Nota bene se z téhle vojny vynořila i jiná úděsná strašidla. Jak je třeba možné dál sankcionovat Ruskou federaci za vměšování do života sousední státnosti, když se tím v jiném koutu světa člen NATO velkopansky chlubí? Přitom nejde zdaleka jen o Sýrii! A nedostala tu především mnohokrát na frak frazeologie o neochvějném „boji s terorismem“? Otázku možná zodpovídá i nedávná mírová smlouva s Tálibanem, někdejším zplozencem pekla.

Co třeba s náboženskými extremisty? Nikdo je nechce, ale dostalo se jim důkladného výcviku.