Ještě dvě takové zimy a změním koníčka
Daniela Málka, ředitele redakce MF DNES
Moc neprší, přesto už jsem k okapové rouře postavil velký plastový sud. Sice sotva skončil únor, ale v zahradě už je potřeba začít zalévat. Česnek, vysazený v listopadu, po únorových přeháňkách krásně vyrazil. Nyní chřadne, protože má žízeň. Mohou za to ty zpropadené tlakové níže nad Atlantikem, které k nám v posledních týdnech pravidelně posílají vichry. Všechny ty Sabiny a Julie kromě toho, že lámou stromy, ničí střechy a vypínají elektřinu, taky nekompromisně vysušují půdu. To je člověk zpočátku natěšen, že bude zalito, tlaková níže před sebou obvykle tlačí pás pěkných přeháněk. Jenomže po krátké prudké přepršce následuje několikahodinová série poryvů suchého větru, který promění půdu v troud.
Letošní zima vůbec nestojí z pohledu zahrádkáře za nic. U nás v nížině nenapadl ani milimetr sněhu, který by přežil alespoň půlhodinu. Na pranostické moudro „Únor bílý, pole sílí“můžeme v Polabí zapomenout.
Vlastně pořádně nemrzlo, takže nejrůznější škůdci v pohodičce přečkají do jara a pak se vrhnou na vše, co jim chutná. Na podzim zryté záhony vydržely odpočívat celou zimu v hnědém kabátě, nyní na nich roste tráva a plevel, jako by byl začátek dubna. Znamená to práci navíc, mezi podzimní a jarní orbu musím vklínit ještě jednu, jinak bych se plevele po zimě nezbavil. Takže o dost dříve proti plánům musím připravit na sezonu benzinový stroj na orání – oficiálně se to jmenuje rotavátor, ale to mi moc nejde přes jazyk. Než jsem ho dostal k narozeninám, prokypřoval jsem půdu rýčem. Byla to však práce na dva víkendy a dřina taková, že mě to fyzicky na nějaký čas zcela odrovnalo.
Stroj prokypří půdu až do hloubky 33 centimetrů, takže na úpravu záhonů před výsadbou brambor je ideální. Když jej používám, říkám, že orám. Pan soused se mi vždy zasměje a řekne, že neorám, nýbrž rotavátoruji. Jenomže já trvám na svém, ořu a basta. Proč se hádat o slovíčka, když výsledek je stejný.
Zahradničení je dobrý koníček. Čím jsem starší, tím víc mě baví. Když má k tomu člověk ještě bonus v podobě vlastních rajčat, dýní, okurek, paprik a chilli papriček, je pocit uspokojení skutečně hluboký. Jenže to už léta komplikuje sucho. Copak záhony a skleník, tam si ještě poradím, i když mám ruce vytahané od nošení konví jako orangutan.
Je očividné, že na sucho posledních let nejvíce doplácejí ovocné stromy. I když máme ve studni ještě dost vody, nikdy jí nebude tolik, aby stačila na pravidelnou zálivku všech jabloní, třešní, meruněk či švestek. V nejhorší kondici jsou jabloně, hlavně ty starší. Chřadnou, až je mi z toho smutno. Staré stromy oslabené nedostatkem vláhy se se mnou pomalu loučí. Ani nevím, co je to za odrůdy, kdosi je tu vysadil před mnoha desítkami let. Poslední dvě sezony našim jabloňovým babičkám zasychají větve. Teď jsem při obchůzce zjistil, že se do několika stromů pustili kůrovci. Začala se odlupovat kůra a objevila se spousta malých dírek. Hledal jsem to na internetu, vypadá to, že se do nich zakousl nějaký druh drtníka. A to je malér, protože jedinou obranou proti tomuhle škůdci je prý pila a oheň. Když jenom ořežu napadené větve, mohou se brouci šířit dál. Takže nejspíš přijdeme o pár starých stromů. Ale ty mladé snad uchráníme před zkázou.
Letošní přechod ze zimy nezimy do jara bude na zahradě velmi napínavý. Kvůli teplé zimě se už chystají na květ meruňky, nalévají se pupeny třešní i višní. Co když vykvetou a přijde mráz?
Ještě dvě tři takové zimy a budu muset změnit koníčka.