Frankie, na plac!
Rozhovor s hvězdou NHL Pavlem Francouzem
Zpokorného náhradníka se Pavel Francouz v devětadvaceti letech proměnil v jednu z nejzářivějších hvězd show zvané NHL. Český gólman Colorada do zápasu pod otevřeným nebem proti Los Angeles v půlce února naskočil ze studené lavice po zranění parťáka Philippa Grubauera a stal se jedničkou Avalanche.
Prodloužil s klubem smlouvu o dva roky s celkovým platem čtyři miliony dolarů (92 milionů korun).
„Frankie“vychytal svou premiérovou nulu v soutěži.
Stal se první hvězdou týdne NHL. S průměrem 2,24 gólu na utkání a úspěšností 92,9 procenta náleží do ligových Top 5.
Zásadně přispěl k šesti výhrám „Avs“v řadě.
Jeho báječný příběh pokračuje.
Štípnete se občas, abyste se ujistil, že nesníte?
Ani ne. Myslím, že všechno zvládám v klidu. Od začátku sezony jsem měl čas se tady rozkoukat. Připadám si jako součást týmu a soutěže. Hlava se mi netočí.
Jste jedničkou, mančaft vyhrává. Jste ve svém živlu?
Jsem. Proto jsem do NHL přišel. Věcí se v poslední době dělo opravdu hodně. Všechno začalo venkovním zápasem proti Los Angeles, ve kterém se Grubi zranil a já musel zničehonic jít do akce. Odnesl jsem si velký zážitek – jen tak se vám nepoštěstí chytat pod širým nebem před tolika fanoušky. A pochopil jsem, že budu muset v následujících týdnech zvládnout větší zátěž, což byla dost velká změna. Skočil jsem do toho rovnýma nohama. Ale hlavní je, že se nám daří.
V čem bylo utkání pod otevřenou oblohou jiné?
Shodli jsme se s klukama, že nám hokejové hřiště na tak velkém stadionu připadalo maličké. Byl to přirozeně optický klam, protože kluziště mělo klasické rozměry. Nepříjemné bylo sluníčko při tréninku den před utkáním. Jak se paprsky odrážely od ledu, chvílemi jsem neviděl puk. Hrálo se naštěstí až večer, kdy ve tmě nebyly rozdíly tak zásadní.
Pociťoval jste prudký vítr, který foukal?
Ani ne, protože jsme byli schovaní za mantinely a plexisklem. Jen když při reklamní přestávce otevřeli za bránou velké dveře, najednou to nad ledem začalo fičet.
Co na vás udělalo nejsilnější dojem?
Byla neskutečná paráda, když jsem se rozhlédl a viděl ty obrovské tribuny se spoustou lidí. Zážitek jak blázen! Vždycky mě bavilo sledovat venkovní mače v televizi a nikdy mě ani nenapadlo, že bych si v jednom mohl zahrát. Navíc přijel i můj táta s tchánem, udělali jsme si takovou pánskou jízdu, celkově jsme si to užili. Měli jsme banket pro rodinné příslušníky, na kterém byla i manželka s dcerkou.
Co přesně vám proletělo hlavou, když jste viděl, že ve třetí třetině půjdete na led?
Byl to šok. Nevešel jsem se na vyhřívanou střídačku a seděl vedle, takže jsem byl zmrzlý jako preclík. Nabalil jsem na sebe asi tři vrstvy triček, takže jsem se zpotil už cestou do brankoviště. Mrzí mě, že jsme dostali rozhodující gól v poslední minutě. Ale nemohl jsem si ho vyčítat, protože střela proletěla přes dva hráče, neměl jsem skoro žádnou šanci. Škoda porážky, jinak jsem si odnesl krásné vzpomínky.
Zaznamenal jste kolem sebe v poslední době větší rozruch?
Ani ne, držím se stranou jako vždycky. Na sociální sítě se nedívám, komentáře a názory fanoušků si nečtu. Možná novináři se teď po zápasech častěji staví a zeptají se na moje postřehy. Ale že by jich za mnou chodilo tolik, že bych je musel odhánět, to se neděje. Vycházím s nimi dobře. Vzájemně se respektujeme. Většinou po zápasech rychle balíme, shodím ze sebe výstroj, padne pár otázek. Udělám si svou rutinu, protáhnu se, vyšlapu se... A už na sebe házím oblek a mažeme na letiště.
Předminulý týden jste letěli do Kalifornie, v posledních dnech jste putovali do Caroliny, Nashvillu a Detroitu, v pátek vyrážíte do Vancouveru, San Jose a opět do Los Angeles. Jak snášíte až šílené cestování?
Úplně v pohodě. Máme na palubě výborné jídlo, výborný servis. Lety většinou netrvají přes dvě hodiny, protože Denver má na kontinentu dobrou polohu. Nasáčkujeme se dovnitř, převlečeme se do triček a kraťasů. Za chvilku slyšíme, jak to s námi bouchlo o zem, takže zase natahujeme obleky a mažeme dál.
Jak snášíte odloučení od manželky a malé dcery?
Rodina už si od začátku sezony docela zvykla. Náš program byl až na pár úseků dost náročný. Teď jsme na tripech fakt hodně, což je nepříjemné. Stýská se mi. Ale v létě si odloučení vynahradíme. Malé je něco přes deset měsíců. Je vidět, že už jí to pálí. Je to naše chytrá holka. Je s ní čím dál větší sranda. Plazí se nám po bytě. Rodičovství si užíváme. Větší radost jsem nepoznal.
Pomůže vám pomyšlení na ni setřást ze sebe aspoň trochu pracovní napětí?
Jasně! Díky ní mám nadhled. Uvědomím si, že hokej je jenom sport. A že na ní záleží úplně nejvíc.
Pokračování na protější straně
Pokračování z protější strany
Jak jste přivítal, že vám z farmy povolali českého parťáka Martina Kauta?
Jsem rád. Můžeme pokecat česky. Od jeho příchodu jsme vyhráli sedmkrát za sebou, takže je v NHL neporažený. Doufám, že mu to ještě nějakou dobu vydrží.
V Denveru jste se ho ujal jako starší brácha, že?
Kluci v kabině se smějou, že mu dělám druhého tátu, že se pořád drží kolem mě. Ale je přece úplně normální, že se mu snažím pomoct. Patřím v týmu mezi starší hráče, i když jsem v něm prvním rokem.
Už v minulé sezoně jste spolu válčili v AHL. Jakou péči jste mu s vaší paní poskytli?
Bydleli jsme kousek od sebe. Kauly k nám chodil na oběd, manželka navařila. Každopádně udělal od svých začátků v Americe obří pokrok.
V čem?
Otrkal se a zabydlel. Vyzrál jako člověk i hokejista. Přišel v devatenácti. Na farmě věděli, co s ním zamýšlejí a co s ním dělají. Teď se při zápasech jako první vrací do obrany, nedělá chyby, plní svoje úkoly, dal už dva góly. Člověk obvykle nadává, že musí trčet na farmě, ale Martinovi ta škola určitě prospěla. Kouč si ho bral na pohovory, mluvil s ním o životě, o vlastních zkušenostech.
Jak ještě jej vychovávali?
Starali se o něj mimo led. Pomáhali mu psychicky. Chodili za mnou a ptali se, co si o něm myslím, co by pro něj mohli udělat. Jak by ho mohli popíchnout. Když hráče vezmou v prvním kole draftu, něco od něj očekávají. Berou ho jako investici, o kterou se starají, aby se jim vyplatila. Byla pro mě mimořádná zkušenost, že jsem Martinův rozvoj mohl zblízka sledovat.
Co říkáte na představení rolbaře Davida Ayrese, jenž po zranění brankářů Jamese Reimera a Petra Mrázka naskočil do partie Toronto – Carolina?
Minulý týden jsme v Carolině šli zrovna s Mrázou a Nečim (útočníkem Martinem Nečasem) na večeři a smáli se, že NHL už dneska fakt může chytat úplně každý.
Z Ayrese se v zámoří stal hrdina. Co vy na to?
Mráza vyprávěl, jak ho Hurricanes i s manželkou pozvali na další zápas do Caroliny. A že ho po první třetině oslavovali jako vítěze Stanley Cupu. Že to bylo neskutečné. Američani se snaží ze všeho udělat událost. Ten člověk na to do konce života nezapomene.
Jak je možné, že dvaačtyřicetiletý amatér chytí osm z deseti střel Toronto Maple Leafs?
My jsme se právě chystali na zápas v Los Angeles. Náš kustod přišel a povídá: Heleďte, za Carolinu nastoupil „emergency goalie“a hned pustil dva góly... V tu chvíli jsem čekal, že jich dostane patnáct. Pak se ale Hurricanes před ním úžasně vybičovali a nepouštěli Toronto do jasných šancí. Dlouho na něj neletěla ani rána. Ti kluci makali pro něj, kouč Rod Brind’Amour je chválil, že nic podobného ještě neviděl.
Brankáři jsou v současnosti často v ohrožení. Vyskytuje se řada střetů s útočníky, při nichž jde o zdraví. Jak se jim dá čelit?
Nedá. Dáváte pozor na puk, děláte zákrok. A najednou vás někdo zválcuje. Stalo se mi to v posledním zápase v Nashvillu. Ležel jsem v bráně a moc nevěděl, co se seběhlo.
Naboural do vás útočník Colin Blackwell, že?
Šel do brány, a jak couval, sejmul mě. Naštěstí mu rozhodčí dali dvě minuty a neuznali Nashvillu následný gól. Někdy je to fakt maso. Útočníci se nechají vybláznit. Otřesů mozku u gólmanů přibývá. Myslím, že se liga chystá nějak zakročit.
Ještě hrozivěji vypadala listopadová srážka s centrem Markem Scheifelem z Winnipegu, po níž jste utkání nedochytal a nějakou dobu strávil na marodce. Jak vám po ní bylo?
Sledoval jsem puk... A pak byla tma. Náraz mě úplně vypnul. Až po chvíli jsem zjistil, že ležím na zádech a koukám do stropu. Necítil jsem nějakou šílenou bolest, spíš jsem nevěděl, co se děje, jaké je skóre. Šel jsem z ledu a podle protokolu pro podobné případy jsem podstoupil testy. Výsledky nevypadaly dobře, takže bylo jasné, že nějakou dobu budu chybět. Pauza naštěstí trvala jenom týden. Vykřesal jsem se z toho docela rychle. Původně mi hrozil měsíc nebo dva, což by byla velká nepříjemnost.
Měl jste už dřív otřes mozku?
Jednou do mě na Spartě narazil Petr Tenkrát, když jsem chytal za Litvínov. Ránu většinou absorbuje moje krční páteř a obranný systém těla zareaguje tak, že se vypne. Taky na Spartě se mi zatmělo a byl jsem chvilku mimo. Stejně jako tehdy jsem teď měl ztuhlý krk. Fyzioterapeut mi ho postupně rozkřupával a během týdne mi ho rozhýbal.
Pociťoval jste bolesti hlavy, závratě a další typické příznaky?
Z Winnipegu jsme cestovali do Edmontonu a já první dva dny celé prospal. Tělo se vzpamatovávalo, ale další následky už se nedostavily.
Otřesy mozku zničily řadu hokejových kariér. Měl jste strach?
Samozřejmě vím, že se takové věci dějí. Povzbudilo mě, že rychle přišly pokroky. Bylo mi jasné, že budu za pár týdnů v pohodě.
Nastoupil jste do osmi mačů v patnácti dnech. V Carolině na vás letělo 47 střel. Jak fyzicky zvládáte neobvyklou zátěž?
Tělo dostává zabrat. Na druhou stranu jsme my brankáři rádi co nejvíc vytížení. Čím víc chytáme, tím víc si můžeme užívat akci a tím míň máme prostoru pro přemýšlení. Což platí přímo na ledě i mezi zápa- sy. Překvapilo mě třeba, že mě postavili do dvou utkání ve dvou dnech, ale určitě si nestěžuju.
V únoru jste podepsal novou smlouvu. Jak její délka a výše platu splňují vaše představy?
Jednání netrvalo dlouho. Zvolili jsme kompromis. Potkali jsme se na střední cestě. Jsem spokojený.
Záleželo vám víc na dlouhodobější jistotě, nebo na penězích?
Chtěl jsem dva roky, abych měl aspoň nějakou jistotu. Abychom se mohli v Denveru trochu víc zabydlet. Co se týče výplaty, za dva roky se může leccos změnit. Kdybych chytal víc, mohla by se moje pozice zase o něco zlepšit. Ale nemám křišťálovou kouli, v NHL nikdy nevíte.
Věříte, že vaše cena stoupne?
Ono je při dohadování kontraktu hodně důležité, co máte v NHL za sebou. Že jsem chytal na olympiádě, několika mistrovstvích světa a tři roky v KHL, pro Colorado vůbec nic neznamená. Jsem v pozici no- váčka, který si musí vybudovat pozici. Až zvládnu větší porci zápasů, začnou mě brát vážně. Svou kariéru v zámoří vnímám jako proces. Nechci vykřikovat, že si za dva roky řeknu o balík. Nevím, co bude.
Co jste právě řekl, tedy vysvětluje, proč vaše budoucí roční mzda nepůsobí zvlášť luxusně, ač nyní máte skvostná čísla?
Jo. Klub tvrdí, že vzorek mých výkonů v NHL je tak malý, že z něj nemůžou dělat kdovíjaké závěry.
V posledních týdnech ovšem vyloženě záříte. Jakého osobního úspěchu si nejvíc ceníte?
Každého. Jsem rád, že mám konečně první nulu (z utkání v Anaheimu). Už párkrát jsem k ní byl blízko a ke konci se to pokaždé nějak pokazilo. Tak jsem rád, že ji mám ze stolu, že jsem si ji mohl odfajfkovat. Obecně jsem šťastný, že jsem zdravý, že chytám a že se nám daří. Ale změna může přijít rychle.
Musíte zůstat pořád ve střehu?
Hm. Je to tak. Po nule v Anaheimu jsme hned druhý den hráli v Los Angeles, takže jsem si ji nemohl nějak extra užívat. Musel jsem se hned začít soustředit na další mač, jít do něj s čistou hlavou. Co bylo včera, už v tu chvíli nic neznamená.
Co vás napadlo, když vás vyhlásili první hvězdou týdne v NHL?
Bylo to nečekané. Volali mi z klubu a já byl nadšený. Udělal jsem pár rozhovorů pro rádio a televizi NHL, což pro mě byla novinka. Dostal jsem spoustu zpráv z domova.
Jak se vlastně chystáte v Denveru ještě víc zabydlet?
Zvažujeme stěhování. Zjišťujeme možnosti. Pro nás je hlavně skvělé, že jsme tu druhým rokem, známe pár Čechů a Slováků. Víme, kde koupit české a ruské potraviny. Víc si připadáme jako doma.
V týmu vás chválí. Tvrdí, že z vás vyzařuje klidná sebedůvěra. Vnímáte, že vás ostatní respektují?
Už jsem se rozkoukal. Nejdřív jsem se vezl na vlně nadšení, že vůbec jsem v NHL, že se můžu dívat ze střídačky. Teď se cítím jako součást týmu a ligy. Nejsem vykulený. V partě ale nebyl problém ani na začátku. Nikdo si nehraje na nic extra. Když přišel Kauly z farmy, kluci ho hned přijali. Jsou vážně fajn.
Že jsem chytal na olympiádě, pro Colorado vůbec nic neznamená.