Nerovný boj špiona CIA proti přesile agentů StB
Před 70 lety uprchl z Československa muž, který se vrátil jako kurýr CIA. Misi ukončila přestřelka.
Listopadového dne roku 1950 zarachotily nad krajinou jihovýchodně od Plzně motory letounu. O pár minut později na louky u Blovic dopadl muž s padákem. Poranil si nohu. S vypětím sil ještě ten den dokulhal do několik kilometrů vzdálené vesnice Neurazy. Byl už večer, když zaklepal na okno stavení č. 33. Domek patřil Antonínu Vladařovi, manželovi jeho sestry.
Parašutistou byl Josef Martínek, devětačtyřicetiletý exulant, architekt a někdejší majitel stavební firmy v Praze. A také agent americké CIA. Tak to později zaznamenala komunistická Státní bezpečnost.
V Československu zkraje 50. let minulého století náhodní svědci i kontrarozvědka StB skutečně zaznamenali několik výsadkových operací zahraničních zpravodajských služeb. Žádný z vysazených kurýrů však nebyl dopaden.
Pravděpodobně splnili úkol a odešli za hranice. Jediným konkrétním „špionem výsadkářem“, jehož osud se útržkovitě zachoval v Archivu bezpečnostních složek, je právě Martínek. Měsíce se ukrýval. Misi ukončila divoká přestřelka.
„Není sice stoprocentní, že se skutečně jednalo o CIA, ale dost pravděpodobné. Právě tato zpravodajská služba totiž kurýry vysazovala na padácích i v jiných případech, zejména na území států vznikajícího východního bloku,“popisuje historik Ivo Pejčoch v publikaci Přechody přes železnou oponu.
Martínek se brzy po komunistickém převratu v únoru 1948 zapojil do odboje. Na jaře 1950 mu došlo, že kolem něj „tajní“stahují smyčku a hrozí mu zatčení. Uprchl proto do západní části Německa.
Jeho sedmatřicetiletá žena Milada s dětmi zůstala. Avšak musela opustit byt v Praze a odstěhovat se ke svému švagrovi Antonínu Vladařovi do Neuraz.
„Martínkovi v Praze bydleli někde v Holešovicích v činžáku a paní tam dělala domovnici. V Neurazech pak měli vilku, jakýsi letní byt,“vzpomíná vnuk Antonína Vladaře Josef Vladař st., kterého redakce vypátrala. „Můj dědeček dělal u Martínka ve stavební firmě mistra,“doplňuje.
Architekta, rodáka z Plzně, po útěku z vlasti zverbovala CIA. Prošel zrychleným zpravodajským, konspiračním a vzdušným výcvikem a už v listopadu 1950 ho společně s dalšími šesti muži poslali zpět do Československa. Nad Blovicemi vyskočil sám. Zbylí kurýři pokračovali dál do vnitrozemí.
V úkrytu navrhoval domy
Když s falešnými doklady na jméno Josef Vrba zaklepal na domek č. 33, otevřela mu jeho překvapená manželka. Měsíce se neviděli. Vpustila ho dovnitř a ošetřila mu nohu. Vyčerpaný Martínek podrobně nerozváděl způsob, jak se dostal přes hranice. Nicméně o rok staršímu švagrovi se stroze svěřil, že prošel školením na kurýra a do země byl dopraven letadlem. Záhy mu popsal místo dopadu a požádal ho, aby našel jeho padák a zakopal ho. Antonín Vladař ihned vyrazil, ale nic na louce nenašel.
„V poválečných letech byly padáky velmi ceněnou komoditou, po vyprání ve vhodném ředidle z nich zmizela nevkusná vojenská barva a šikovná švadlenka získala ohromné množství velmi kvalitní hedvábné látky,“vysvětluje Pejčoch. Ostatně odhozené padáky mizely i za okupace, byť za to hrozily přísné tresty. Architekt Martínek našel u švagra skvělý úkryt. Měl dost „operačních“peněz, takže pro něj nebyl problém držet několik měsíců rodinný rozpočet. Dokonce navštívil hrob svých rodičů v Blovicích a zaplatil za jeho pronájem. Ale o svých úkolech se blízkým nesvěřil. Manželka jen později vypověděla, že se scházel se svými kontakty. Mnohdy zmizel na několik dnů. Pravděpodobně dle pokynů budoval zpravodajskou síť.
Antonín Vladař vyšetřovatelům přiznal, že Martínek ve volných chvílích rýsoval projekty domků a připravoval se na chvíli, kdy ve Spojených státech naváže na své někdejší podnikání a založí stavební firmu. Plánoval se tam usadit s rodinou.
Zůstalo u snu. Ve svazku tajné policie s názvem Milada je kusá informace o Martínkovu konci. Na schůzce se svými spojkami ho 10. července 1951 obklíčilo zatýkací komando Státní bezpečnosti. Téměř padesátiletý architekt se ale lacino nedal. V zoufalé situaci vytáhl pistoli, kterou nosil u sebe, a přesile se usilovně bránil. Strhla se zuřivá přestřelka. Byl to ovšem nerovný boj. Martínek neměl šanci. Minimálně jedna policejní kulka ho zasáhla. A statečný muž na místě zemřel.
StB záhy spustila řetězec domovních prohlídek a zatýkacích razií. Přitom našla i jeho výbavu. Například psací stroj, výsadkářské boty, opasek s penězi či koncept politického provolání.
Zatčen byl Antonín Vladař i Milada Martínková.
A totalitní režim si došlápl i na Vladařova syna.
„Studoval stavební průmyslovku v Praze a StB si pro něj přišla přímo do školy. Zavřeli ho na několik měsíců. Školu už nedodělal, ale nevím, jestli ho zpátky nevzali, nebo tam po base už nenastoupil,“říká Josef Vladař ml., pravnuk muže, který architekta Martínka ukrýval.
Dvanáct let kriminálu
Tresty byly drakonické. „Státní soud v Praze na zasedání 4. ledna 1952 prohlásil Antonína Vladaře a Miladu Martínkovou vinnými trestným činem napomáhání k vlastizradě. Paní Martínková, matka dvou nedospělých dětí, jež přišla o manžela, vyslechla verdikt dvanácti let kriminálu,“popisuje v publikaci Ivo Pejčoch.
„Praděda dostal jedenáct let kriminálu, odseděl si sedm. Zemřel nedlouho poté. Navíc jim vzali veškerý majetek,“vysvětluje Josef Vladař ml. „Po návratu z vězení ho nikde nezaměstnali. Nám propadla půlka domu státu. Nasadili do suterénního bytu nájemníky. Když se situace uklidnila, tu půlku jsme ještě za komunismu odkoupili zpátky,“doplňuje syna Josef Vladař st.
O dvacet let později Nejvyšší soud rozsudky zrušil. Plné rehabilitace se však dočkali až po roce 1989.
„I když se o případu v rodině mluvilo, o tom, jak dopadl Martínek, nikdo pořádně nevěděl. Ani jeho sestra, má babička. Podle toho, co říkala, se nikdy nedozvěděla, kde skončil. Měla představu, že ho zastřelili při pokusu přejít hranice, že by seskočil padákem, o tom nikdy nemluvila, asi to sama nevěděla,“dodává Josef Vladař st.