Jak (ne)fungují „koronatesty“

Tváře hoří a zbytek těla se třese zimou. Na hrudníku tlak. Každý nádech bodavě zabolí. Teploměr ukazuje 37,6. Asi každého s takovými příznaky by napadlo – co když mám COVID-19?

Vláda stále přistupuje k tvrdším opatřením, snaží se omezit styk lidí na minimum. Paradoxně testování vázne. Při projevech nákazy se každý nemusí dozvědět, jestli má skutečně koronavirus, nebo nějakou „úplně obyčejnou“nemoc. Systém testování je zahlcený a mnohým odmítají testy udělat. To byl napřed i můj případ.

Je pátek ráno a je mi jasné, že jsem nemocná. Od přátel poslouchám, jak se jim kolegové vracejí z lyžování v Itálii a klidně jdou do práce. Já sama každý den jezdím MHD i Uberem, u jehož řidiče se nákaza potvrdila. Teoreticky bych také nakažená být mohla.

Vytáčím napřed jednu linku Krajské hygienické stanice určenou na dotazy ohledně koronaviru. Pak druhou. Z telefonu zní jen krátké pípání, displej hlásí „uživatel obsazený“. Když to zkouším nepřetržitě a pořád bez úspěchu dvě hodiny, vzpomenu si, že v televizi doporučovali volat 112 (o dva dny později už to nedoporučovali).

Vytáčím tedy 112, omlouvám se, jestli volám špatně, jen se chci zeptat, jestli se můžu i na ně obracet, pokud se bojím, že mám koronavirus. Přepojují mě na záchranáře. Jejich operátor pokládá otázky: Vrátila jste se v uplynulých dvou týdnech z ciziny? Přišla jste do kontaktu s někým, u koho se nákaza potvrdila? Máte teplotu nad 38 stupňů? Kašlete?

Ani na jedno nemám kladnou odpověď. „Testy na koronavirus nařizuje hygiena nebo epidemiolog, my je nařídit nemůžeme. Vzhledem k tomu, že jste nebyla v přímém kontaktu s nakaženým ani jste se nevrátila z ciziny, by ve vašem případě hygiena testy stejně nenařídila. Ale kvůli zdravotním obtížím vás raději odvezeme do nemocnice,“shrnuje operátor záchranné služby.

Typické příznaky

O několik desítek minut později sedím v sanitce s rouškou, kterou jsem dostala od záchranářů. Měří mi tlak, tep srdce, teplotu, poslouchají dech... A vysvětlují, že nejčastějším příznakem nemoci COVID-19 je právě teplota nad 38 stupňů a kašel. Jsou sice i lidé, kteří nemají téměř žádné příznaky, ale není to až tak obvyklé.

„Zřejmě máte jen nějakou virózu. Já přesně takovou měl minulý víkend,“snaží se mě uklidnit. „A můžete stoprocentně říct, že můj virus není koronavirus?“ptám se.

„Nemůžeme, ale prostě typické příznaky nemáte,“odpovídá záchranář a s tím mě usazuje v jedné pražské nemocnici do čekárny interní kliniky.

Čekám bezmála tři hodiny. Přemýšlím, jestli se mám ozvat, že mám možná koronavirus. Co když ale všichni v čekárně taky mají příznaky a mnohem typičtější než já? Co když žádný koronavirus nemám a zabírám místo?

Po dlouhém čekání konečně sedím v ordinaci a popisuji, co mi je. „Byla jste v kontaktu s někým, kdo se vrátil z Itálie, Německa nebo Rakouska?“ptá se mě tentokrát lékařka. Kamarádi přijeli před týdnem z Berlína, vzpomenu si. Jim ale nic není, říkám.

Vše je najednou jinak. „Tak co děláte tady v nemocnici? Máte příznaky koronaviru a byla jste v kontaktu s člověkem, který se vrátil z rizikové oblasti. Měla jste zavolat hygienu, a ta by určitě rozhodla o testování,“rozčiluje se lékařka. Mé argumenty, že se mi na hygienu vůbec nepodařilo dovolat a jen jsem poslouchala, jak s největší pravděpodobností koronavirus nemám, jsou samozřejmě liché. Lékařka okamžitě volá na hygienickou stanici. Daří se jí to už napotřetí. Domluví, že mi odeberou vzorky. Stěr z obou nosních dírek a krku provádí sestra, protože jako jediná má respirátor. Ostatní přítomní lékaři mají jen roušky.

Po důkladném vyšetření mě posílají na dvě hodiny do malého pokoje na izolaci. Tam mám počkat do příjezdu speciální infekční sanitky řízené zdravotníkem v ochranném obleku. Instrukce jsou následující: Vyčkat na výsledky od hygienické stanice. Nebudou dříve než za 24 hodin. Buď mě informují, nebo si pro ně mohu zavolat na číslo uvedené v lékařské zprávě. Hlavně po celou dobu čekání na výsledek musím být v karanténě a s nikým nemůžu přijít do styku. To zdůrazňují několikrát. Zásobu léků dostávám na tři dny pro případ, že by test byl pozitivní a nemohla jsem jen tak vyrazit do lékárny.

Sanitka nakonec přijíždí se zpožděním. Pacientů, jako jsem já, je hodně. „Doufám, že o tom napíšete článek,“loučí se lékařka, která mě ošetřovala. „Hlavně tam napište, že si každý opravdu má zavolat na hygienu a nechodit do ordinací. Ohrožujete nejen sebe, ale hlavně starší a vážně nemocné pacienty,“zdůrazňuje. A dodává, že v mém případě asi není důvod k obavám. Vypadá to „jen“na zánět bakteriálního původu.

To se nakonec potvrdí. Rozhodně ne ale za 24 hodin. Výsledek se dozvídám asi po 30 hodinách, a to jen díky známosti. Vzorků mají hodně a nejprve kontaktují pozitivní případy. „Pokud by se vám tři dny nikdo neozýval, jste zřejmě negativní,“zní mi stále v uších rada jedné hygieničky, které jsem zkusila zavolat, když mi to opět několik hodin na požadovaných linkách nezvedali.