„Lidé si chtějí pomáhat, tíhu situace to výrazně mírní“
Student, řidič MHD, herec... Pomáhají seniorům a jsou jich stovky. „Jsme na jedné lodi,“konstatuje Lucie Rybyšarová ze sdružení Život 90
Lucie Rybyšarová z Nučic u Prahy je původním povoláním zdravotní sestra. Vystudovala ale vysokou školu, aby se kvalifikovaně mohla věnovat seniorům. Jako pracovnice sdružení Život 90 uvítala, že se může stát součástí projektu linky na pomoc seniorům (800 160 166).
Její poloviční úvazek, který má kvůli zdravotnímu omezení, se v těchto dnech proměnil v plné nasazení a stejně jsou na tom všichni její kolegové. „Mnozí senioři se v současné situaci špatně orientují. A je skvělé, že momentálně máme registrovaných už 1 700 dobrovolníků, kteří jsou připraveni jim pomoci,“podotýká šestatřicetiletá žena.
Jací lidé se teď hlásí jako dobrovolníci?
Vesměs mladí, často studenti, ale nejenom oni. Mezi zájemci se objevil třeba řidič MHD, který byl ochoten po směně jít někomu nakoupit, nebo žena, která je doma s dětmi a chtěla z výchovných důvodů zapojit i je. Hlásil se také muž s tím, že udělá všechno kromě venčení psa, protože se psů bojí. S nabídkou pomoci se ozývají i herci. Nejvíc ti, co hrají v našem Divadle U Valšů.
S čím nejčastěji pomáhají?
Někteří senioři si potřebují hlavně popovídat. Starší lidé se mnohdy vůbec neorientují v opatřeních, která vláda vyhlašuje. Zprávy jsou pro ně často nesrozumitelné a ne vždy mají možnost si je ověřit na důvěryhodných portálech, což je momentálně asi ten nejpalčivější problém. Někdy se stane, že člověk na druhé straně telefonu pociťuje strach, úzkost nebo zlost, takže třeba křičí nebo pláče. Všechny tyto projevy jsou v pořádku a pomáhají ventilovat to, co právě prožíváme.
Co seniorům doma nejvíc chybí?
Volala nám třeba devadesátiletá paní z Prahy, že nemá doma už žádné jídlo. Požadavky zapisujeme do databáze. Někdy jsou trochu úsměvné a zároveň i smutné. Telefonoval pán, aby mu někdo došel nakoupit do Penny s tím, že tam mají zlevněné máslo. Že má sice blízko večerku, ale tam je to drahé. Ukazuje to i na složitou finanční situaci některých seniorů. Dobrovolníci lidem vyvenčí psa, nakoupí, vyzvednou lék v lékárně…
Mají instrukce, jak ty věci správně předat?
Pochopitelně. S kartičkou dobrovolníka obdrží i manuál, jak doručovat. Jsou v tomto směru velmi kreativní, aby se obě strany vyhnuly přímému kontaktu. Třeba zaťukají na okno, aby se ani nedotkli zvonku, nákup pověsí na kliku a v patřičné vzdálenosti počkají, až si ho dotyčný vyzvedne. Spolupracujeme s magistrátem a s Červeným křížem, kde zájemci o dobrovolnictví projdou krátkým školením, a pak je tamní pracovníci podle požadavků v databázi vysílají do terénu. Někteří ale zase odpadají, protože třeba zjistí, že mají pozitivního kamaráda.
Je zmíněná telefonní linka určena výhradně seniorům?
Nejen jim. Mohou na ni zavolat i lidé, kteří vědí o někom, kdo se ocitl bez pomoci. Projekt vznikl za součinnosti ŽIVOT 90, magistrátu hlavního města Prahy a Českého červeného kříže. Nyní to už převzali kolegové, kteří pro seniory zařizují pomoc. Kolem linky je ale stále plno práce.
Jaké dojmy z této služby máte?
Ukazuje se, že potřebných lidí je opravdu hodně. Mám radost, že jsme inspirovali k následování i další kraje, kde se podobné služby také rozvíjejí. Jsme teď všichni na jedné lodi, ve výjimečné situaci a je fajn, že si umíme navzájem pomáhat.
Nakolik se podle vašich zkušeností mohou senioři spolehnout na své potomky nebo známé?
Často se stává, že nechtějí své blízké zatěžovat. Lidé se v pomoci někdy nepotkávají. Někdo se zdráhá zaťukat na souseda a pomoc nabídnout, protože přece nebyl požádán. A ten, co je v nouzi, se zase zdráhá si o pomoc říct, protože kdyby ji chtěl ten druhý nabídnout, přece by se zeptal. Řekla bych, že nastal čas, abychom se více sblížili, abychom pečovali o své vztahy a třeba si odpustili staré křivdy.
Myslíte, že se něco z toho už začíná dít?
Zdá se, že ano. Já seniory vždycky vnímala jako zdroj životních zkušeností. Proto jsem také na 1. lékařské fakultě absolvovala bakalářské studium obor ergoterapie. Vzpomínám, jak jsem s nimi ve svých dvaceti letech dělala skupinové dýchánky, na kterých jsme si povídali. Někteří ještě zažili obě světové války, mluvili o naší republice jako o vlasti, taky o míru. Leccos jsem si tehdy uvědomila.
Co tím chcete říct?
Situace je vážná, ale veškeré těžkosti mírní jedno pozitivum – rostoucí solidarita mezi lidmi. Z toho mám moc hezký pocit.