„Přes držky“si dejme později

Říká se, že co Čech, to fotbalový a hokejový trenér. A teď také odborník na koronavirus a řešení pandemických situací. Člověk při četbě internetových příspěvků nestačí žasnout.

Někdy lze na internetu nabýt dojmu, že řada lidí skutečně komentuje jakýsi fotbalový či hokejový zápas. Na jehož výsledku tolik nezáleží. Že je mnohem důležitější „odborně“analyzovat, zda chybu v úvodních deseti minutách utkání udělal trenér, brankář, či obránce. A jak jim při tom slušel dres.

V době psaní tohoto textu Česko evidovalo téměř čtyři stovky nakažených, tři lidé byli v kritickém stavu. Ne, tohle opravdu není sportovní utkání, to je boj o zdraví. Boj o životy! A to poslední, na co by měl být člověk zvědavý, jsou hádky mezi politiky či sympatizanty té či oné strany. Nebo vám teď opravdu přijde důležitější řešit, zda měl jeden z politiků na tiskovce červený svetr místo saka, nebo jestli druhý hovoří českoslovenštinou, což je o něm léta známo? Fakt? Na to přece bude dost času, pokud země situaci co nejlépe zvládne a nebezpečí pomine!

Je pozoruhodné sledovat, jak většina politiků, osobností i diskutujících na internetu všechno věděla už nejméně v polovině ledna. Tedy – jak z řady příspěvků plyne – až na „chaotickou“vládu. Pojďme si připomenout pár faktů. Samozřejmě, že se v polovině ledna vědělo, že v čínské provincii Chu-pej řádí koronavirus. Nicméně nikdo asi tehdy neměl představu, že se tak rychle a v takovém rozsahu dostane do Evropy. A že to není „taková chřipčička“, jak tehdy hlásala řada dnešních kritiků podcenění situace. Kdo dnes tvrdí opak, ve většině případů lže. Anebo je chytřejší než naprostá většina epidemiologů v drtivé většině států Evropy, z nichž většina je na tom dnes mnohem hůř než my.

Abychom zůstali u fotbalu: připomeňme si, že přesně před týdnem se ještě před 54 tisíci diváků na stadionu hrála v anglickém Liverpoolu fotbalová Liga mistrů, kam jen tak mírnix týrnix dorazilo několik tisíc španělských fanoušků Atlética Madrid. A tři dny předtím hostil vyprodaný pražský Eden derby Slavie a Sparty. Z dnešního pohledu naprostý úlet, ne?

S tím souvisí i dnešní nejčastější výtka vůči vládě. Tedy, že včas nedokázala zajistit dostatečný počet roušek a respirátorů. Shrňme si fakta. Dne 2. února to premiér Andrej Babiš schytal, když odmítl požadavek Číňanů na pomoc v podobě zaslání roušek a respirátorů s tím, že jich máme málo pro naše lidi. Po tlaku opozice a části rozčilené veřejnosti Česko poslalo peníze.

Dne 26. února hlásila veřejnoprávní média, že jsou respirátory vyprodané, a citovala zdravotníky, že dodavatelé mají výpadky ve výrobě. Dne 1. března i výrobci připouštěli, že „opravdový dostatek bude zase až ve chvíli, kdy nebezpečí pomine“. O dva dny později vláda oznámila trestání překupníků za předražené ceny a Babiš po jednání s řediteli 98 nemocnic oznámil, že vláda bude roušky a respirátory shánět centrálně.

V tu dobu už bylo zřejmé, že jediný, kdo může dostatek zdravotnického materiálu doručit, je Čína a pár dalších asijských zemí. Dnešní skuhrání krajů a lokálních politiků, že vláda nic nezajistila, je mimo mísu. Nejpozději do 3. března je měli možnost pro svá zařízení zajistit sami. Není fér jim vyčítat, že to neudělali, když potřebný zdravotnický materiál zkrátka nebyl k dispozici. Ale stejně tak nefér je z toho vinit vládu. V Evropě chybí všude. Zkuste si navíc představit všemožná podezření, kdyby stát třeba ještě loni nakoupil 15 milionů roušek a respirátorů naráz. A hlavně, koho by tehdy napadlo, že jich bude potřeba tolik? Opakuji, že ještě předminulou sobotu se v Praze hrál normálně fotbal…

Babišovi lze vyčítat fanfarónské tvrzení, že vše zajistí a osobně doveze. Jenže – zůstaňme u fotbalové terminologie – co by asi řekli hráči kapitánovi, jenž by před zápasem oznámil, že na soupeře nemáme, jsme v pytli a dostaneme búra? Paradoxně tak Česku díky svým kontaktům v Číně stomilionovým darem významně pomohla PPF Petra Kellnera, ještě nedávno mediálně lynčovaná za půldruhého milionu vysoký sponzorský dar Karlově univerzitě.

Podobných paradoxů jsou ve veřejné debatě spousty. I ti, kteří ještě před pár týdny posílali fotky z lyžovačky v Itálii, že je vše v pohodě, dnes křičí, že stát dostatečně nezajišťuje testování na COVID-19. Naproti tomu si lékaři stěžují, že se k nim dnes hrne každý, kdo má 37 stupňů teplotu a dvakrát zakašle. Lidé, kteří ještě po zákazu návštěv divadel pro 100 diváků rozverně přispívali na internet výzvami, že může přijít 99 lidí, se dnes fotí s rouškami. A rozčilují se, že kdo ji nenosí, je buran.

Další si stěžují na zavedení „stanného práva“, byť ještě nedávno nadávali, že vláda nezavře třeba MHD v Praze (což je v pravomoci magistrátu). Jiní žehrají, že policisté teď nebudou mít nic jiného na práci než kontrolovat, zda jde kolemjdoucí skutečně do práce. Odpůrci prezidenta Miloše Zemana si stěžují, že ke koronaviru nevystoupil (byť věc přinejmenším dvakrát veřejně komentoval). Kdyby Zeman přišel s projevem, kritizovali by ho, co má co mluvit a ať raději šije roušky. Vsaďte se.

Nic proti tomu. Každý má právo na názor, ať je jakýkoli. Toto právo musí být chráněno i v takto extrémních situacích. Nicméně nyní by možná měl každý začít sám u sebe. Poslouchat doporučení, nosit roušky, ušité třeba i z trenek, a nevycházet zbytečně ven. A počkat, až vnější zlo společně porazíme nebo odeženeme.

A až pak si zase dát „přes držky“.

Dnešní skuhrání krajů a lokálních politiků, že vláda nic nezajistila, je mimo mísu.