Nestydím se za to, že se bojím koronaviru

Daniela Málka, ředitele redakce MF DNES

Obezřetnost není panika. Strach není projev slabosti. Je projevem pudu sebezáchovy. Dlouhá léta jsme slýchali i říkali, že žijeme v nejlepší době v historii. Nic nám nechybí, můžeme všechno, když na to máme. Dětská úmrtnost klesá, lidský věk se prodlužuje, v obchodech je dostatek zboží, cestujeme, kam se nám zachce, zdravotní péče je dostupná a na vysoké úrovni. Začali jsme to všechno brát jako samozřejmost. Stačilo ale několik týdnů a jeden virus – a nejlepší období historie se rázem proměnilo v dobu nejistoty.

Jistě, pesimismus není namístě. Ale na optimismus je, obávám se, příliš brzy.

První oběť nového koronaviru zemřela v Číně 9. ledna. Do včerejška – za pouhých 69 dní – se nemoc rozšířila do 147 zemí, ve kterých se nakazilo přes 182 tisíc lidí, z nichž více než 7 100 zemřelo. V Číně, kde epidemie v provincii Chu-pej loni v prosinci začala, zemřelo 3 226 z téměř 81 tisíc nakažených. Situace se zde ale uklidňuje, počet nově nakažených v Číně, kde v boji s koronavirem izolovali od okolního světa desítky milionů lidí, setrvale klesá.

Pravým opakem je bohužel Evropa. Především v Itálii počet nakažených a mrtvých strmě roste, nemoci podlehlo ke včerejšímu dni 2 158 lidí z 28 tisíc nakažených.

Podle dosavadního vývoje v Česku se zdá, že řada pozitivně testovaných pacientů má nějakou souvislost s Itálií. První oběť nového koronaviru ohlásila země na Apeninském poloostrově 22. února. České jarní prázdniny, rozdělené do šesti týdenních termínů, byly právě v polovině. V té době zrovna končily „jarňáky“v půlce Prahy, v Brně nebo v okresech Domažlice, Louny, či Karviná.

A prázdniny začínaly dětem z druhé poloviny Prahy, Karlovarska, Přerovska či Děčínska. Přestože už se vědělo o epidemii koronaviru v Itálii, stovky či spíše tisíce Čechů se do tamních hor vydaly. Někteří proto, že jim bylo líto přijít o peníze za již zaplacený zájezd, jiní byli přesvědčeni, že se jim nemůže nic stát. Mimochodem, právě u lidí z Děčínska byly na začátku března diagnostikovány jedny z prvních případů koronaviru v Česku. To už začal další turnus prázdnin a do Itálie vyjeli další Češi...

Blbé je, že si někteří čeští milovníci italských svahů neuvědomili, že jejich svět nepatří pouze jim. Že svou svobodou rozhodnutí parádně si zalyžovat v rizikové oblasti ohrozili svobodu těch, s nimiž se po návratu setkají. Ať už v práci, v samoobsluze, v kině, či jen v rodinném kruhu.

A je to tu. Nejspíš právě někdo z nich k nám koronavirus zavlekl. Je jedno, že by se k nám dostal jindy a třeba odjinud. Česko se ocitlo v karanténě, lidi šílejí a vykupují těstoviny. Lékaři jsou přetížení, sestry a zdravotnický personál jakbysmet.

Nejhorší jsou turisté, kteří si návštěvu Itálie nechali pro sebe, aby nemuseli do karantény a mohli chodit do práce. Jak krátkozrací musejí být! A ukázkovým vrcholem sobectví, hlouposti a intolerance je chování lidí na Olomoucku, kteří podle hygieniků po návratu z lyžovačky roznášeli virus tak dlouho, dokud sami neonemocněli. Výsledkem jsou tisíce lidí z několika obcí v nucené izolaci. Z takových lidí je mi zle, stejně jako z těch, kdo si ještě nedávno ve veřejném prostoru cintali pentli, že koronavirus je jen horší chřipka.

Mám kolem sebe pár lidí, kteří mi říkají, že zbytečně panikařím. Nestydím se za to, že mám obavu.

Jediná cesta k rychlému návratu k běžnému životu je opatrnost. Nevystavujme se zbytečně riziku šíření koronaviru. Přemlouvejme rodiče, babičky, dědečky, ať skutečně nikam nechodí. Až tahle krize pomine, a ona pomine, bude čas na to, připravit se na ty příští.

Ještě před dvěma týdny ho skoro nikdo neznal. Dnes je epidemiolog a náměstek ministra zdravotnictví Roman Prymula z pozice šéfa Ústředního krizového štábu pánem našich osudů. Určuje, co smíme dělat, kam chodit, co si oblékat, k němu vzhlížíme a žádáme ho o vykoupení. Není jasné, zda po skončení koronakrize vstoupí spíš do politiky, anebo do šoubyznysu.