Koronavirová cesta tam a zpět
Dílčí dobrá zpráva: Fotbalisté z Wu-chanu jsou doma. Skoro.
Zní to málem jako od nějakého politicky uvědomělejšího Tolkiena, když fotbalový klub napíše: „Po cestě nezapomenutelné a náročné jsme se znovu mohli vrhnout do objetí matky vlasti.“
Pořád je to happy end obsahující slova jako karanténa a izolace, částečný však ano.
Pro jedno mužstvo, pro jejich příbuzné. A vlastně pro nás všechny.
Neboť říká: Všechno bude trvat, nebude to příjemné, ale snad to dopadne dobře.
Tak jako s týmem Wuhan Zall FC. Když autor město Wu-chan navštívil na podzim 2018, nesetkal se prakticky s nikým, komu by něco říkalo.
V zimě 2020 se situace dramaticky nepříjemně změnila. I funkcionář wuchanských fotbalistů Ju Li pro list New York Times líčil: „Když jsme řekli, odkud jsme, jako by se naše město jmenovalo Ebola.“
Právě ve Wu-chanu propukla současná pandemie koronaviru. Jelikož ještě tou dobou věci nevypadaly tak fatálně, tamní prvoligový mančaft se v lednu vydal do Španělska, aby zakotvil v andaluském Costa del Sol. Udržovací soustředění trvalo nakonec šest týdnů – až včera fotbalisté přistáli zpátky v Číně.
Cesta tam a zase zpátky je už skoro u konce.
Vždyť tam umřeš!
Fotbalisté se nejprve zasekli na letišti ve Frankfurtu, protože v současné éře uzavírání hranic a všeobecných cestovatelských restrikcí měli problém sehnat adekvátní spoj. Navíc
se ještě nedostali do Wu-chanu, nýbrž do jihočínského Šen-čenu, kde vyčerpaní okamžitě mířili do patnáctidenní karantény: zatímco v jejich domovině nákaza slábne, na Pyrenejském poloostrově sílí.
Nikdo z týmu koronavirem neonemocněl. Jenže zároveň věta „Jsem z Wu-chanu“poslední týdny logicky neplatila za úplně nejlepší zahájení konverzace.
„Všichni měli pocit, že přistál virus samotný,“vzpomínal španělský kouč José González.
Tím, jak zprávy nabíraly na závažnosti, se jeho svěřencům množily jobovky. Den před příletem do Andalusie hotel zrušil týmu rezervaci. Pak se ozval majitel tréninkového areálu s tím, že ostatní klienti odmítají sdílet plochu s hráči z Číny. Verdikt: Vstup zakázán. Soupeři odřekli domluvené přáteláky...
Francouzský záložník Eddy Gnahoré, který v lednu podepsal s klubem smlouvu, si vybavuje vzkazy přátel: „Vždyť tam umřeš!“
Jeho čínští spoluhráči se zase ocitli ve stavu zvláštní duševní rozpolcenosti. Sami v bezpečí (aspoň tou dobou), zato plni strachu o nejbližší. Španělé jejich situaci postupně začali chápat, pozvali je dokonce jako čestné hosty na El Clásico.
„Ale stejně – až budu zase doma, asi si popláču. Snad ještě naše rodiny nezapomněly, jak vypadáme,“tlumočil týmový veterán a wuchanský rodák Jao Hanlin rozhovory se svým pětiletým synkem.
Aspoň že měli fotbal
V Číně život – a s ním i sport – začíná zase vyhlížet normální časy. Návrat fotbalistů do nejpostiženější lokality je pragmaticky vzato prkotina, symbolickou sílu ale má.
Už aby to bylo!
„Nejprve jsme odletěli před jednou hrozbou z Číny. Pak jsme se před novou hrozbou do Číny vraceli,“říká kouč González. „Představte si, že jsou vaše rodiny tisíce kilometrů daleko, ubíhá den za dnem a vy s tím nemůžete nic udělat. Naštěstí máte aspoň fotbal – aspoň na pár hodin denně, kdy díky němu můžete na všechno zapomenout. Na hřišti jsem ostatně nikdy předtím takové úsměvy neviděl.“