Psycholog: Zkuste se na něco těšit
Radek Ptáček lidem radí zachovat co nejběžnější životní rutinu Odborník radí těšit se na život v létě po krizi. Od chmurných myšlenek má člověk utéct hovorem s rodinou či přáteli. Úzkost je podle něj přirozená.
Psycholog Radek Ptáček upozorňuje, že tak velkou krizi ještě současná generace nezažila. V mnohém připomíná vzpomínky prarodičů na válku. Přesto koronavirová epidemie a s ní spojený stres a nejistota můžou být poučením. „Každá krize v sobě skrývá potenciál k pádu i růstu,“říká v rozhovoru klinický psycholog z Psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze Radek Ptáček.
Vy se zabýváte reakcemi lidí ve vypjatých situacích, jako jsou hromadné autonehody či teroristický útok. Je koronavirová epidemie vypjatou situací?
Ano, i vzhledem ke všem aktuálním opatřením je situace vypjatá. Většina z nás nikdy nic podobného nezažila. Určitou nejistotu pociťuje téměř každý. Přímo vláda České republiky i vlády dalších zemí označily stav za nouzový.
Když se člověk dostane do krizové situace, co to o něm i společnosti prozradí?
Krize odkrývají naše centrální charakteristiky. Jestliže se třeba v běžném životě snažíte vypadat jako pohodář, který vše zvládne, až náročná situace ukáže, zda tomu tak je. Stejné je to u společnosti. Krize odhalí, co obvykle není zjevné či je skryté. Často jsme mluvili o narůstající sobeckosti a bezohlednosti. No, a přijde koronavirus a strhne lavinu dobra. To je pozitivní lekce této nelehké situace. V jádru společnosti je stále dobro a solidarita.
Příval informací na lidi silně působí. Zaznamenal jste u lidí paniku či úzkosti?
Úzkost je obava z něčeho neznámého. Je to přirozená reakce, kterou můžeme ovlivňovat jen obtížně. Jestliže dnes lidé pociťují nejasné pocity úzkosti, třeba v podobě nekončících otázek „kdy už to skončí“, na které nejsou odpovědi, měli by myslet na to, že úzkost je jako bažina. Čím déle v ní setrváváte, tím více se topíte. Platí proto zcela primární pravidlo: jestliže na mě přijdou chmurné myšlenky, rychle od nich uteču. Nejlépe nějakou aktivitou, hovorem s rodinou a přáteli, ať osobně, či po telefonu. Pro mozek je důležité „těšit se“. Mysleme třeba na to, jak to bude hezké, až bude léto a vše bude za námi.
Žijeme dnes pohodlně, teď se musíme omezit. Chvílemi to vypadá, že nejsme moc ochotní...
Dnes to není otázka, zdali jsme ochotni. Prostě musíme. Naše schopnost zvládat náročné situace se ve světě, kde všechno funguje, ztrácí. Hypermarkety jsou plné potravin, teče studená i teplá voda, svítíme, život bez zábavy venku si neumíme představit. Jako dítě na základní škole jsem zažil branná cvičení. Byla to jistě jiná kategorie, ale pomáhala k uvědomění, že se něco může stát a pak je třeba chovat se organizovaně a klidně. To jsem si odnesl já. Moje babička měla vždy zásoby naprosto všeho nejméně na několik týdnů. Táta mi vysvětloval, že je to proto, že zažila válku. Babička to ale smetla s tím, že člověk nikdy neví, co se může stát. A vlastně měla trochu pravdu. Skoro nikdo z nás není připraven na to, že by třeba několik dní netekla voda, nešla elektřina. Přitom se to může stát.
Odborníci radí zachovat teď obvyklou rutinu. Je to cesta?
Ano, pouze to je cesta. Lidský organismus je přizpůsobený na život v předvídatelných cyklech. Den a noc, den, týden, měsíc. Nyní jsou důležité rutiny, které dávají pocit kontroly na životem, což je jeden ze základních předpokladů duševního zdraví. Jakmile běžnou rutinu ztratíte, začnete ztrácet půdu pod nohama. Pak se budete propadat do beznaděje, úzkosti, marnosti a zde opět platí příměr s bažinou.
Často jsme mluvili o rostoucí sobeckosti. Ale přišel virus a strhl lavinu dobra.
Teď vidíme často dvě reakce – buď úzkost a apel na ostatní, či lhostejnost. Co to znamená?
Jsou to reakce na něco, s čím si nedovedu poradit, v podstatě obranné mechanismy organismu – úzkost a popření. Pokud někdo panikaří, své vnitřní emoce externalizuje – dává je najevo. Pokud někdo před něčím zavírá oči, své pocity nejistoty v sobě tlumí. Jak řekl psychoanalytik Sigmund Freud, „potlačené emoce se neztratí, pouze se projeví později v daleko ošklivější podobě“.
Pod tlakem jsou zdravotníci, prodavačky, policisté. Můžou si sami nějak pomoci?
Odpočívat. Odpočívat. Odpočívat. Lidé ve všech exponovaných profesích mohou být extrémně vyčerpaní. Zde nepomůže nic jiného než odpočinek. V době pražských povodní jsem působil v Centru pro výzkum stresu. V evakuačním centru na Strahově jsme vybudovali centrum psychosociální pomoci. Byla to také nekonečná situace a jediné, co jsem potřeboval, byl odpočinek. Stejné to bylo s našimi klienty záchranáři. Potřebovali odpočinek.
Tato situace ale není katastrofa. Co pozitivního si lze odnést?
Každá krize v sobě skrývá potenciál k pádu i růstu. Pro každého to může být stimulem zamyslet se nad svým životem. Uvědomit si, že zdraví a vztahy jsou to nejcennější. Třeba se s dětmi naučíte nové hry či najdete si novou zálibu. Já jsem si třeba při výuce svých dětí uvědomil, jak náročnou profesi mají učitelé. Vždy jsem k tomu povolání měl respekt, nyní mám absolutní úctu.
Věřím, že pro společnost tato situace může znamenat uvědomění si, že solidarita a dobro stále existují. Že nekončící zábava v restauracích či kinech a osobní kontakty nejsou samozřejmostí. Lekce pokory a vděčnosti nás jistě posílí.