600 let od bitvy u Sudoměře
Od bitvy u Sudoměře uplynulo 600 let Husité se při prvním slavném vítězství ubránili přesile a prvně aktivně využili vozovou hradbu.
Březnové slunce se jen nesměle zakusuje do mlhy, která se převaluje nad rybníky u jihočeské Sudoměře. Před šesti sty let to tam nevypadalo jinak. Podél řeky Otavy tehdy prchal před početnými nepřáteli Jan Žižka z Trocnova a jeho věrní.
Pravděpodobně 23. března 1420 se Žižka vydal na cestu z Plzně do Tábora. Situace husitů v západočeském městě totiž byla neudržitelná. Útěk radikálů před umírněnými a katolíky do nově budovaného Tábora byl jedinou možností, jak si zachránit život. Prchali před početnými pronásledovateli po vedlejších cestách. Kola jejich vozů se bořila do bláta jarních cest.
Jeho družinu tvořilo čtyři sta lidí. Nebyli to rytíři ani vojáci, ale pestrá směs osudů. Putovalo s ním několik vladyků, muži z venkova i měšťané, ženy, děti i starci, s dvanácti vozy. Podle tradice je doprovázelo jen devět jezdců.
Proti nim stály hned dvě skupiny železných rytířů, elity tehdejších vojsk, vypravených katolickými velmoži. U Sudoměře se spojilo vojsko strakonických johanitů, vedené Jindřichem z Hradce, s rytíři vedenými kutnohorským mincmistrem Mikešem Divůčkem z Jemniště a Petrem ze Šternberka.
Husitům pomohl terén
Aby se husité několikanásobné přesile rytířského vojska postavili v regulérní bitvě, bylo vyloučené. Nezbylo tedy, než hledat výhodu a vybrat příhodné bojiště. Husité nepřátele očekávali v obranném postavení na hrázi mezi rybníky Markovcem a Škaredým za ochrannou hradbou složenou z několika vozů. Kdo přesně měl mezi husitskými veliteli hlavní slovo, se historici nemohou dohodnout. Kromě Jana Žižky to mohl být i příslušník rozvětveného rodu Švihovských Břeněk z Dolan. Husitům se každopádně podařilo vnutit nepříteli svoji strategii.
Nečekané vítězství
O průběhu událostí z 25. března 1420, kdy se bitva udála, existují čtyři více či méně podrobná svědectví, zachycená tehdejšími kronikáři. Jako první pravděpodobně zaútočili rytíři po hrázi. Na úzké hrázi se mačkalo několik set rytířů a zbrojnošů. Namačkaní rytíři v těžkém brnění na koních špatně manévrovali a stali se snadným cílem husitských střelců skrytých za vozy. Husité útok odrazili.
Rytířská čest ale nedovolila urozeným pánům sklonit se před „kacíři“. Katolíci se podle všeho pokusili o útok ještě jednou. Útok přes vypuštěný rybník skončil ještě větší katastrofou než ten první. Vzhledem k rozbahněnému dnu rybníka, se opancéřovaní bojovníci zabořili hluboko do bahna. Když sesedli, stali se snadnou kořistí husitské pěchoty. Ztráty byly na obou stranách. Padl Břeněk z Dolan a zraněním podlehl i Jindřich z Hradce.
Po vítězství husité přenocovali na bojišti. Druhého dne vyrazili k Táboru. Na reálný ale těžko uvěřitelný příběh, tedy vítězství prakticky neozbrojených husitů nad železnými pány se v průběhu historie nabalila řada legend a mýtů. Například, že se útočící rytíři zamotali do roušek, závojů a plen, které měly zakrýt bahnité dno vypuštěného rybníka. Dnes už asi nikdo přesně neřekne, jestli to tak opravdu bylo.
Vozy v akci
Bitva se nezapsala jen do české historie. Na sto let ovlivnila tehdejší válečnou strategii. Muži s vozy nechyběli na žádném důležitém středoevropském bojišti.
Vozová hradba ale nebyla českým vynálezem. Podle historika Jana Bidermana z Vojenského historického ústavu to byl standardní postup – obehnat ležení vozy. Vozy chránily tábořící vojáky před náhlým přepadením. „Novinkou v husitských válkách bylo aktivněji využít vozy v boji,“vysvětluje Biderman. Inspirací mohly být války mezi polským státem a německými rytíři. Účast Jana Žižky v nich sice nelze dokázat, ale ani vyloučit.