Rodiče nemohou nahradit učitele
Čtenářů
S manželem jsme vysokoškoláci, máme sedm dětí. Nejstarší dceři je 14 let, nejmladšímu členovi rodiny budou v červenci dva roky. Máme šest děvčat a posledního kluka. Vždy jsme je vedli ke vzdělání. Oba s manželem pracujeme, neboť manžel je voják z povolání a já pracuji v Domově pro handicapované maminky s dětmi, který jsme spolu s dalšími kolegyněmi založily.
Nyní však zažíváme pedagogický nátlak, když je musíme doma učit. A to mám státnice ze speciální pedagogiky a pedagogickou praxi. Dvě děti navštěvují první stupeň (druhou a třetí třídu), dvě děti gymnázium (primu a kvartu), tři jsou předškolního věku. Prvostupňové děti k nové látce musí mít náš výklad, dohled a kontrolu. Dcera z primy kromě výkladu, dohledu a kontroly potřebuje ještě technické zázemí ze strany rodičů, neboť neumí skenovat učivo, nemá e-mail, telefon a nepohybuje se na sociálních sítích. Nyní se má registrovat na Google učebnách, posílat skeny napsaných cvičení, slohových prací, pokusů.
Nejstarší dcera si je již schopna vše dělat sama. Celý den sedí nad učivem. Volné chvíle tráví hlídáním sourozenců, ohříváním připravené stravy a také pedagogickou asistencí, neboť než odcházím do práce, učivo, které vyložím předchozí den po práci, si druhá a třetí třída spolu s ní procvičují.
Přiznám se, že tento stav není trvale udržitelný. V sobotu jsme se s manželem věnovali dětem sedm hodin čistého času učením, skenováním, tisknutím, bohužel jsme nezvládli ani u jednoho všechny povinnosti. Mezitím jsem horko těžko uvařila, uklidila, vyprala, zajišťovala neustálý příjem jídla, luxovala. Současná situace je komplikovaná, pedagogové za ni nemohou a snaží maximálně působit i na dálku na děti. Ale otázka je, zda je reálné, aby výpadek školy dokázaly děti spolu s pracujícími rodiči adekvátně zvládnout v takovém rozsahu, jako by do školy docházely. Sama si myslím, že nikoliv. Můj den by musel mít nejméně 100 hodin. Jsem v kontaktu s pedagogy dětí, musím říci, že naslouchají, třeba dokážeme vymyslet systém, který by fungoval. Snažím se tomu uvěřit.
— Mgr. Kateřina Michalíčková