Španělská katastrofa
Dlouhé týdny Španělé sledovali, co se děje v Číně, Íránu a Itálii. Ale nepoučili se
MADRID Španělsko prožívá jeden z nejhorších okamžiků své historie. Počet obětí nového koronaviru tam přesáhl čtyři tisíce. Země tak předstihla i Čínu. Na počet obyvatel dokonce Španělsko zaznamenalo ve srovnání s Čínou neuvěřitelných čtyřicetkrát víc úmrtí. Láme i rekordy v počtu zemřelých za jediný den, v úterý hlásily úřady 738 obětí. To jsou ale jen čísla z nemocnic, cifry budou ve skutečnosti mnohem vyšší.
Odborníci se obávají, že na tom bude Španělsko brzy hůře než kterákoli jiná země. Situace se totiž už vymyká kontrole. Premiér Pedro Sánchez, který včera prodloužil stav nouze do 11. dubna, připouští, že celý národ prožívá „zlý sen“. Proč ale zrovna Španělsko?
Především: laxní politici tam opakují stejné chyby, které se staly v Číně, Íránu a Itálii. Nákazu hrubě podcenili. Na socialistickou vládu v Madridu se valí kritika, že otálela se zavedením přísných opatření. Měla pocit, že nakažená Itálie je daleko. To ale byl hrubý omyl. Pro bližší vysvětlení je třeba se vrátit pár týdnů zpět. A nejprve do Itálie.
V Miláně se 19. února odehrálo fotbalové utkání Ligy mistrů. Italskou Atalantu Bergamo podpořilo 40 tisíc fanoušků, se španělskou Valencií přijelo 2 500 fandů. Právě oni byli po návratu domů mezi prvními nakaženými Španěly. A šířili virus dál.
Vláda v Madridu ale byla úplně v klidu. Geografická odloučenost od Itálie jí dávala (velmi falešný) pocit bezpečí. Přesně o týden později, 26. února, se objevil první pozitivně testovaný nemocný v pevninském Španělsku – předcházející případy byly na Kanárských ostrovech a Mallorce.
Druhá klíčová chvíle přišla 8. března, na Mezinárodní den žen. Španělské feministky se nenechaly připravit o mohutnou demonstraci. Mezi 120 tisíci účastnic byly i přední političky, přestože kabinet shromáždění nedoporučoval a úřady a odborníci před ním varovali. „Takový velký mítink byl pro šíření koronaviru ideální,“konstatoval italský zdravotnický expert Walter Ricciardi. A městské parky i v jiných městech se plnily početnými zástupy lidí, kteří si užívali nezvykle teplé počasí.
O týden později už bylo zle. Nemocných začalo raketově přibývat. Mezi nimi třeba ministryně pro rovné příležitosti Irene Monterová či manželka premiéra Begoňa Gómezová. Až tehdy se Sánchezova vláda probrala z letargie. Zavřela školy, vyhlásila zákaz vycházení, v ulicích se objevila armáda. Jenže to už bylo pozdě. Nikde ve světě nepřibývaly nové případy takovou rychlostí. A odborníci varovali, že od politiků z Madridu nadále zní sebeuspokojení, neodpovídající vážné situaci.
„Španělsko nereagovalo na krizi s odpovídající energií,“uvedla lékařka Ángela Hernández Puenteová. Kritizovala fakt, že rozhodnutí přijímali politici, aniž se radili s profesionály, epidemiology a virology. Chyběla koordinace, místo toho se politici jen hádali. A přidaly se další obtíže. Chyběly propracované plány, co si počít s epidemií takového rozsahu. Krizi násobil nedostatečný počet nemocničních lůžek pro vážné případy, i poddimenzovaný zdravotnický personál. Finanční krize před pár lety tvrdě seškrtala výdaje na nemocnice. K tomu přibyly roztříštěné rozhodovací pravomoci mezi jednotlivými regiony i stárnoucí populace, podobně jako v Itálii.
„Nebyli jsme na epidemii vůbec připraveni,“soudí Evangelina Martichová, zdravotní expertka z madridské univerzity. Chyběly testy na koronavirus, ochranné roušky a respirátory. Ukázalo se, že Španělé nebyli v prvních týdnech schopni za den otestovat víc než 400 podezřelých případů.
Další klíčový důvod, proč země selhala, souvisí s jistou dávkou středomořské ležérnosti. Přezíravý vztah politiků k nákaze si většina obyvatel přeložila tak, že všechna opatření platí „jen jako“. Nikdo nevěřil, že hrozba je vážná. „Je to ve španělské povaze, nevidět věci příliš černě,“soudí sevillská lékařka Cinta Morová. „Teprve když každý viděl první mrtvé, uvěřil – ale to bylo už pozdě.“