Doufám, že jako civilizace z módy nevycházíme
Podle Miroslava Bárty má dnešní civilizace na rozdíl od těch minulých všechny předpoklady, aby krizi koronavirovou zvládla lépe a za nižší cenu.
Civilizace: Dobrá zpráva o konci světa. Tak se jmenuje film, který po pěti letech natáčení právě dokončili egyptolog Miroslav Bárta a dokumentarista Petr Horký. Film o osudech dávných civilizací, které se ze svých úpadků dokázaly pozvednout a přerodit se v jinou společnosti. „Myslím, že toho budeme svědky i nyní, přestože cesta k novému rozvoji bude ještě hodně bolestivá a plná slz. Ale jsem optimista. Dnešní krize nám dává velkou příležitost,“říká Miroslav Bárta v souvislosti s tím, jak si vede dnešní svět, který čelí nákaze koronaviru. Film ukazuje, jak při vzniku, vzestupu i pádu různých civilizací zafungovalo vždy stejně takzvaných sedm zákonů zformulovaných Miroslavem Bártou.
Říkáte, že váš film je o naší blízké budoucnosti. Je příznačné, že jste ho dokončili teď, kdy pandemie děsí svět, a ten už prý nebude jako dřív. Není to zvláštní náhoda?
Vypadá to, že dokončení filmu v tuto chvíli byl náš záměr, ale není to tak. Posledních pět měsíců jsme pracovali na traileru, aby byl hotový k tomuto datu, protože se chceme ucházet o nominaci na promítání na festivalu v Karlových Varech v červenci.
O čem film je?
Vychází ze zkušeností Petra Horkého, který jako cestovatel viděl velký kus světa, a z mé práce archeologa, který se zabývá studiem civilizací. Film popisuje osudy různých civilizací, různě starých a různě složitých, nicméně vychází ze společných faktorů, kterým říkám Sedm zákonů. A zdá se, jako by byly „šité na míru“i tomu, co dnes vidíme kolem sebe. Ale je potřeba říct, že jakkoli se situace může jevit jako velice složitá až fatální, není tu poprvé. Byly i mnohem horší, včetně epidemií.
Třeba španělská chřipka?
Počty mrtvých se v tomto případě odhadují na 20 až 100 milionů lidí, takže dnešní takzvaná pandemie dvou různých kmenů koronaviru ještě není tak hrozná. Připomenout lze i londýnský mor, kdy zemřela třetina města. Daniel Defoe v knize Kronika morového roku říká dvě důležité věci, proč Londýn krizi zvládl. Tehdejší představitelé města byli denně mezi lidmi, i když tím riskovali. Povzbuzovali je a šli příkladem. A za ten rok se v Londýně nehnuly ceny chleba. Co vidíme dnes? Pražská radnice je neviditelná, máme tu firmy, které se snaží ze situace profitovat, šroubují cenu zdravotnického materiálu a stát se na to dívá.
Máme i plno lidí, kteří začali okamžitě pomáhat.
A nespočet českých firem. To je skvělá věc. Klobouk dolů před naším zdravotnictvím a nasazením všech lidí ve službách pro nás. Dobrovolně riskují své zdraví, aby pomohli této zemi, přestože stát je doteď vybavoval katastrofálně a roušky do nemocnic dodávají občané.
Takže to se společností není nijak špatné. Lidé se umějí rychle zmobilizovat a stát při sobě.
A to je jedna z mnoha výborných zpráv o různých takzvaných koncích světa. Každá podobná věc, rána nebo můžeme říct s nadsázkou trest, vede ke katarzi společnosti, při níž se to, co už nefungovalo nebo bylo prohnilé, odstraní, společnost projde velkou regenerační fází a nadechne se k novému vzestupu. Myslím, že toho budeme svědky i nyní, přestože cesta k novému rozvoji bude bolestivá a plná slz. Ale jsem optimista. Budeme mít příležitost pro zavedení technologií, které jsme dříve nechtěli, protože nebyl moc důvod – home office, telemosty, konference na dálku. To jsou věci, které jdou rychle do módy a už svět neopustí. Jen bych si přál, aby naši politici měli tolik odvahy a také nabídli naše nemocniční kapacity nejhůře postiženým státům v Unii, Italům, Španělům… Máme na to!
Poukazujete na to, jak se zachází s informacemi o koronavirové nákaze. V čem je problém? Díváme se na situaci jen skrz zneklidňující čísla?
Sledujeme velice aktivní roli státu ve vytváření nových omezení, která dávají smysl, ale myslím si, že některé výroky nejsou přiměřené situaci, protože naše společnost ji díky lidem a zdravotnictví relativně dobře zvládá. Spíš než strašit je třeba vysvětlovat, proč se co dělá, podnítit tvůrčí potenciál lidí a dodat jim optimismus, vizi a víru, že to dobře a relativně rychle dopadne. Valí se na nás rozporuplné informace, běžný život prakticky ustal, a to je pro spoustu lidí psychologicky složité. Je třeba lidi uklidňovat a vysvětlovat, aby si uměli představit, jaké budou další kroky.
Váš film má podtitul Dobrá zpráva o konci světa. Můžeme tedy počítat s tím, že vyzní optimisticky?
Je to tak. Každá krize v dějinách člověka se totiž vždy zvládla, i když cena byla odlišná a často vysoká. I tu současnou, o jejíž povaze se můžeme dlouze bavit v budoucnosti, úspěšně překonáme a vzejdeme z ní silnější. Věřím tomu. Takzvané konce světa nastaly ve vývoji civilizací mnohokrát a vždy se ukázalo, že to není konec, ale jakási transformace a cesta vpřed. Od starověku přes středověk až po současnost. Film je členěn do sedmi velkých částí věnovaných vždy jednomu ze sedmi zákonů. Každý nejprve vysvětlíme a pak ukážeme, jak opravdu každý z nich v těch civilizacích fungoval, ať už před pěti tisíci lety, nebo včera.
Jak tedy fungovaly? Co podle sedmi zákonů měly všechny civilizace ve svém vývoji společné?
Každá vytvořila stát a ten stál na strukturách, které ho držely při životě a rozvíjely ho. Státní aparát je na počátku vzestupu každé civilizace velice důležitý, protože ji organizuje, pomáhá přerozdělovat ekonomické bohatství, směrovat ho do oblastí, které jsou perspektivní. To vše je nezbytné a pozitivní. Ale v určité chvíli se byrokratický aparát rozroste natolik, že začne spotřebovávat mnohem víc energie, než jí vydává. A obrovský nárůst neproduktivních mandatorních výdajů, formalizace života, nefunkční společenská smlouva či elity, to je začátek konce.
Jak významné bylo zacházení se zdroji?
Ty jsou dalším typickým příkladem. Ukážu to na starém Egyptě, který stál na každoročních záplavách Nilu. Z úrodné půdy vzešlo obilí, to se zdanilo a z daní se platilo budování státu – věda, umění, monumentální stavby. Z těchto projektů zpětně profitovala společnost. Byla to vlastně společenská smlouva, protože tím, že panovník zadával velké projekty, staral se o celou společnost. Ale v okamžiku, kdy na konci 22. století před Kristem došlo ke snížení nilských záplav, skokově se snížily daně a stát musel osekat své aktivity a svou složitost, celý systém zkolaboval.
Proč vlastně tento film vznikl?
Chtěli jsme ukázat, že věci se dají dělat jinak, a také mou teorii otestovat na různých civilizacích, protože jestli funguje, tak to podle ní musí být stejné u všech. Ukazuje se, že zatím to tak opravdu je. Vždy se těch sedm zákonů projevuje, i když pokaždé trochu jinak.
V traileru filmu uvádíte, že pradávné civilizace nepřežily, protože vyšly z módy. Vycházíme také z módy? Naše civilizace už není trendy?
Já doufám, že nevycházíme z módy, a pokud ano, věřím, že budeme schopni to vyřešit, protože víme, jak to už kdysi bylo. My jsme dnes zároveň trochu jiná civilizace. Jsme globální, máme znalosti, technologie a všechny předpoklady najít takové řešení probíhající nebo budoucí krize, aby bylo jiné než v minulosti. To znamená cenu za krizi co nejvíc snížit.
Oproti minulosti jsme ale ve větším riziku právě proto, co jste už zmínil – jsme globální.
Čím je systém dokonalejší, složitější, tím je náchylnější nebo křehčí a senzitivnější vůči jakýmkoli krizím a výkyvům. Opravdu jsme natolik celoplanetární, že už si nemůžeme dovolit selhat, protože pak by to mělo obrovské následky. Ale jsou věci, které platí – jsme zranitelnější, ale máme mnohem větší vějíř metod, jak reagovat.
Vaše teorie přerušovaných rovnováh, která vychází ze zmíněných sedmi zákonů, říká, že ve společnosti se nakumuluje potenciál ke změně, aby pak změna přišla náhle, skokově. Jak tuto teorii napasovat na to, co se dnes děje u nás a ve světě?
Skoková proměna je evidentní, systém nemá zdroje na hašení krize a mechanismy řízení státu selhaly. Když 28. ledna někteří lékaři upozorňovali, že nákaza je velký problém, ministr zdravotnictví nás konejšil, že všeho bude dost. Je to prostě o naší strategii žít tak, abychom do maxima využili systém. Roky se nikdo nestaral o fond hmotných rezerv, kde nic nebylo, protože jsme si nepřipustili, že nás krize může potkat. Faktor, který nakumuloval problémy, je i přebujelost státní administrativy a omezená životaschopnost státu. Naše zákony de facto nedovolují efektivní akci státu. A pokud člen vlády řekne, že naše zákony jsou nefunkční, je to smutné. Ale dobré je, že právě ozdravný proces krize umožňuje tyto problémy odkrýt a řešit je. Doufám, že nebudeme národ s krátkou pamětí.
Co nastane, až se svět vyléčí z koronaviru?
Myslím si, že lidé začnou přemýšlet o světě kolem sebe jinak, nebudou ho převádět jen na excelové tabulky, ale uvědomí si, že náš život je křehčí, než jsme si mysleli ještě před několika týdny. Zdravotnictví, školství, bezpečnost nebo sociální služby státu, to je obrovský výdobytek naší západní civilizace a snad si toho začneme víc vážit. Třeba dojde i k tomu, že se obrodí politický systém, protože jak vidíme, strany, které vznikly jen proto, že to bylo trendy, jsou už vlastně neviditelné. Myslím, že se bude mnohem víc mluvit o určité deglobalizaci, tak jak to vidíme například ve Spojených státech. Neměli bychom být tak závislí na vnějším světě, když jde o strategickou výrobu, například s většinou základních potravin. A větší důraz bude kladen i na technologické inovace, nejen montovny. Snad si také lidé uvědomí i to, jak se tady kdo choval – všimněme si jen, která z velkých zahraničních korporací přišla s nějakou nabídkou krizové pomoci společnosti, ve které podniká, tedy kdo opravdu stojí o to, aby to tu fungovalo? Jedna z mála nadnárodních firem, která přišla se zásadní pomocí, byla česká PPF. A samozřejmě Evropská unie. Tohle všechno a ještě mnohem víc bude k přemýšlení.
Takže začneme brát vážně důležité věci a nebudeme už vymýšlet pseudoproblémy, abychom se nějak zaměstnali?
Ano. A snad nebudeme tolik slyšet, že je něco neekonomické, a proto to nemá smysl. Řada věcí je neekonomických, ale mohou zachraňovat životy a stabilizovat společnost. Tak už si konečně odpusťme tyto nesmyslné úvahy.