Sport hledá nové cesty
Možné scénáře pro následující měsíce: boom národních lig, inovace i snaha být prvním mezi rovnými.
Tváře zkřivené únavou a bolestí okamžitě zahalují roušky. Místo na trenažery cyklisté zamíří do mobilních vojenských buněk na rychloodběry. Pak do spacích kójí v karavanech, odděleni plexisklem od ostatních kolegů z týmů. Jejich šéfové mezitím přebírají nutné prostředky – jídlo, pití, techniku – pro další dny, které jim dodavatelé ponechali před závorou.
A ráno nanovo. Skrz liduprázdné ulice vesnic a měst. Podél zatažených výloh, vděční za každého diváka, který jim podél trati zamává z okna domova...
I takhle by – jen s trochou koronafantazie – mohla vypadat Tour de France 2020, pokud se tedy v novém srpnovém termínu pojede.
Stála by za to? To mi řekněte vy.
Udržování ekosystému
Poslední věta je vypůjčená z nedávného komentáře slavného hokejového novináře Larryho Brookse, jenž ve svém domovském listu NY Post hypoteticky rozebíral variantu, že by se NHL dohrála na jednom místě. „Hráči. Trenéři. Management. Rozhodčí. Lékaři. Zubaři. Rolbaři. Kameramani. Novináři,“vypočítává Brooks seznam přítomných. Počet lidi podstatných pro „udržení ekosystému NHL“odhaduje na tři až pět tisíc.
Pointa je zřejmá. Všechny by bylo třeba testovat, nejspíš denně. „Měli by být prioritou v zemi, kde miliony jiných nebudou mít k testům nejspíš ani za měsíc či dva přístup?“ptá se Brooks. „To mi řekněte vy.“
Je-li člověk poctivý v přemýšlení, vize Tour de France vypadá v lepším případě jako zbožné přání. Stejně tak zářijové Roland Garros: to by se v Paříži vyčlenil jeden obří hotel pro tenisty a tenistky? Totéž letošní US Open. Nebo závody formule 1. A další a další globální akce.
Jejich chod, onen zmíněný sportovní ekosystém, zajišťuje až příliš mnoho lidí. Museli by se stát privilegovanou vrstvou v mnoha směrech. A je to vlastně žádoucí?
Oni mi tu akreditaci dali, víte?
V nekonečném tornádu koronavirových úvah už víří i ty, že by profesionální sportovci mohli být vyňati ze zákazů cestování. Svůdně nebezpečný nápad: všichni jsme si v pandemické krizi rovni, ale ti, kteří se živí sportem, jsou si rovnější?
A kdo tedy vlastně – v duchu Brooksova výčtu, ve skutečnosti mnohem delšího než v citaci výše – náleží mezi vyvolené? Fyzioterapeuti? Funkcionáři? Ani nemusíte být jízliví a vzpomínat na to, jak se na letošním biatlonovém MS „náhodou“objevil s akreditací ukrajinské výpravy bývalý osobní Loginovův kouč Alexandr Kasperovič, abyste cítili, jak vítaným zbožím by se najednou stalo členství ve sportovním svazu. Otázky prší dál. Běžný člověk nyní nemůže sednout do svého auta a odjet na dovolenou, byť „jen“po Evropě, a utrácet tam svoje peníze. Sport je krom jiného byznys, a to velký, a žádný byznys nechce být ochromen. To chápe každý. Je ale právo sportovce na výkon jeho práce – a s tím spojené závody či soustředění po světě – nějak nadřazeno nad právem jiných cestovat „jen tak“? To mi řekněte vy.
Ve veřejném zájmu
Asi jediným použitelným pojmem je onen těžko uchopitelný „veřejný zájem“. Sport je součástí naší společnosti a přináší – krom zisků či někdy i ztrát – radost, motivaci, vzory. Mnohým z nás včetně autora textu chybí věci jako sledování, fandění, mudrování, všechna ta zábava.
Dobrá, ale co dál? Je tedy ve veřejném zájmu, aby se konaly všechny sportovní světové poháry, nebo třeba jen evropské poháry fotbalové? Takže zřídit komisi pro ohodnocení přínosu sportů? Mají tedy cestovat jen reprezentanti? Medailisté? Všichni? Co takoví tenisté – dostanou povolení pouze hráči Top 100, či účastníci grandslamů? Nebo i ti, co nastupují na challengerech?
To mi řekněte vy.
Národní ligy versus inovace
Kvůli tomu i dalším a dalším podotázkám se jeví sny o dokončení roku 2020 dle dříve platných zvyklostí spíše naivně. Pravděpodobnější trendy sportu – snad jen na pár měsíců, ale kdo si dnes může být čímkoli jistý – jsou dva. Prvním je velký revival národních soutěží.
Fotbal, hokej, v Německu třeba házená, jinde volejbal. V Česku tenisová extraliga. Vše fungující na základě lokální situace a lokálních pravidel, reagující na vývoj třeba jednou odložením kola a podruhé jeho vmáčknutím doprostřed týdne. Ani to ale nebude snadné, vůbec ne. Jak ostatně pro MF DNES přemítal kouč fotbalových Teplic Stanislav Hejkal: „Pojedeme na zápas každý zvlášť autem? Na Moravu? Kde se budeme stravovat, kde bydlet? Nevím, jak se to vyřeší. Ani si nedovedu představit, že vystoupíme z autobusu a půjdeme hned hrát, vysprchujeme se až doma. Ještě je spousta much, které se musí vychytat.“
I tak to pořád bude snazší než bleskově najít funkční systémy pro Tour de France, grandslamy, fotbalové poháry, basketbalovou Euroligu...
No a pak je tu směr druhý. Inovace. Takové, jako když kouč Sereny Williamsové Patrick Mouratoglou chystá v Nice ligu pro členy své akademie. Jako když promotér MMA Ondřej Novotný plánuje projekt Oktagon Underground, sérii soubojů v kleci vysílaných živě, kterému na místě postačí maximálně dvacítka lidí. Šipkaři zkoušejí model soupeření na dálku. Lze si představit třeba turnaje v basketbalu 3x3, soutěže v hokejových nájezdech či fotbalových penaltách. Co vyřazovací sprinty dvaceti elitních stovkařů? Vlastně si lze představit takřka cokoli, ač by to ještě pár týdnů zpátky znělo vyloženě směšně až absurdně, jenže absurdní jsou i stávající podmínky. Pro všechny, sport nevyjímaje. A to, po kterých cestách se už brzy nejen v Česku vydá, může sport definovat na mnoho a mnoho dalších let.