2020: Evropsko-čínská odysea

Jeden zrušený summit evropských zemí s Čínou v březnu a další teď v dubnu. Epidemie mění na tento rok naplánované narovnávání vztahů EU s Čínou. Dál ale platí, že vyrovnaným partnerem v jednání s ní není žádná evropská země, pouze celá EU.

Vtěchto dnech se měl v Pekingu konat summit zemí 17+1, na který v lednu upozornil český prezident nejprve odvoláním své účasti a později ekonomicky podmíněným slibem příjezdu. Organizaci summitu zemí střední a východní Evropy s Čínou však nakonec stejně překazila pandemie. V českých médiích ale zůstalo bez většího povšimnutí zrušení mnohem důležitějšího summitu EU s Čínou na konci března, neboť vztah EU a Číny je určující pro čínskou agendu Česka i většiny zemí středovýchodní Sedmnáctky.

EU roku 2019 připravila zásadní strategické kroky pro „narovnávání“svých vztahů s Čínou, kterou vlivná Federace německého průmyslu již v lednu 2019 označila za „systémového konkurenta“. Dokument „EU-China – A strategic outlook“z března 2019, připravený ještě bývalým předsedou Evropské komise, s účasti lídrů Francie a Německa, tak zmiňoval, že Čína je „partner, se kterým EU potřebuje najít rovnováhu v zájmech, ekonomický konkurent ve snaze o technologické vedení a systémový rival, podporující alternativní modely řízení“.

Ze strategického dokumentu je znát netrpělivost zemí EU s otálením Číny v důsledném otevření klíčových odvětví jejího trhu, jako jsou telekomunikace, informační a komunikační technologie, zdravotnictví nebo finanční služby. EU v dokumentu zároveň požaduje, aby Čína zastavila vynucené převody technologií, odstranila diskriminující schvalovací procedury, zvýšila transparentnost, ukončila dotace do státních podniků a také aby dodržovala mezinárodní pracovní a ekologické konvence v celém rozsahu. Tento postup EU je částečně spojen i s dalším velkým tématem: reformou fungování Světové obchodní organizace (WTO).

Váha těžká a váha muší

Hned po publikaci strategického dokumentu EU se loni 25. března čínský prezident Si Ťin-pching setkal s Junckerem, Merkelovou a Macronem v Paříži. Macron signalizoval spojení klíčových zemí EU do této snahy o vyvážení vztahů s Čínou. Na druhé straně zase bodovala Čína, když na jaře loňského roku získala Itálii jako první zemi G7 do čínského programu Pásu a cesty (BRI).

V dubnu 2019 připravila EU právní regulaci screeningu zahraničních investic, dohlížející i na čínské přímé investice do evropské kritické infrastruktury, technologií a aktiv. Na summitu EU s čínským premiérem Li Kche-čchiangem se také povedlo, byť na poslední chvíli, dosáhnout společného prohlášení (což se například v letech 2016 až 2017 nepodařilo). A do třetice ještě v dubnu 2019, na summitu 16+1 v Dubrovníku, k platformě jako plnoprávný člen přistoupilo i Řecko. Odtud dnešní 17+1.

Rok 2019 tak byl nabitý euro-čínskými událostmi. Zajímavá byla návštěva prezidenta Macrona v Šanghaji v listopadu, u příležitosti 2. ročníku Importního expa. Macron, volající v Evropě po „konci naivity“s Čínou, vystoupil na hlavním fóru se sáhodlouhým projevem, delším, než měl hostitel Si Ťin-pching, což není v souladu s protokolem. Ale umožnilo mu to mluvit hodně i o Evropě. A díky své pracovní cestě na tomto expu jsem mohl vnímat slova francouzského lídra doslova z první ruky.

Nám, Čechům a Slovákům, Macron v kuloárech charizmaticky zopakoval svůj pohled, totiž že žádná země, s výjimkou USA, není soupeřem Číny „ve stejné váhové kategorii“. Můžeme takovou těžkou vahou být, ale pouze jen jako EU. Ta potřebuje jen snížit vlastní byrokracii – a půjde to!

Proto je rok 2020 tak rozhodující pro novou úpravu vztahů EU s Čínou, pro kterou byly naplánovány dva důležité summity, zrušené ze zjevných důvodů epidemie. Na 30.–31. března byl do Pekingu plánován pravidelný summit EU – Čína, mělo to být hlavně jednání čínského premiéra s lídry nové Evropské komise a Evropské rady, Ursulou von der Leyenovou a Charlesem Michelem. Už v polovině března byl v tichosti odvolán i pekingský summit 17+1 plánovaný na 15.–16. dubna.

V českých think tancích zazněla otázka, zda by si země Sedmnáctky neměly nejdříve zorganizovat summit 17+0, kde by se bez účasti Číny nejprve samy připravily. Každý, kdo však blíže zná agendu předešlých ročníků 17+1 a aktuální situaci těchto zemí střední a východní Evropy, celkem rychle uzná, že tuto Sedmnáctku nelze efektivně organizovat a nejspíše ani koordinovat. Autoritu a prostředky k tomu může mít zase a jen Evropská unie.

Zářijový summit EU27 – Čína v Lipsku, kterému se v našich médiích zatím nevěnuje prakticky žádná pozornost, je tak ještě stále realizovatelným vrcholem letošní euro-čínské agendy, z níž se zmiňují zejména dohoda o investicích, kooperace ve třetích zemích (např. v Africe) a otázka klimatických změn. Berlín tu má záměr ukázat, že země střední a východní Evropy mohou z Číny těžit více prostřednictvím EU než přes pasivní regionální spolupráci a také umožnit 27 lídrům EU společně a najednou čínského prezidenta oslovit. Ostatně ani Čína si nemůže dovolit ignorovat jednotný hlas svého největšího obchodního partnera, kterým je dnes právě EU.

V Česku je mnoho občanů vůči EU velmi kritických. Je určitě nedokonalá, ale pro vyrovnané globální vztahy nemáme nic lepšího než Unii. A nakonec je jen na nás, jak rychle se bude její chod optimalizovat.

EU je určitě nedokonalá, ale pro vyrovnané globální vztahy nemáme nic lepšího.