Nabarvené ptáče šlo proti všem pravidlům
Když chce Václav Marhoul něco udělat a je o tom přesvědčený, tak to i udělá, říká scénograf Jan Vlasák, podle nějž teď filmový průmysl drtí koronavirus.
Jako scénograf je podepsaný pod oscarovým snímkem Kolja a kritiky zaujal i jedinečnou výpravou k filmu Nabarvené ptáče. Za scénografii si letos odnesl už svou čtvrtou sošku Českého lva. Koronavirus však v poslední době výrazně omezil natáčení. „Filmový průmysl momentálně stojí. Snad se vše rychle přežene,“říká Jan Vlasák.
Čekal bych, že renomovaný scénograf bude žít v Praze, ale vy jste zůstal v rodném Nymburku.
Ano, a dokonce ve stejném domě, kde jsem vyrůstal. Jsem velmi konzervativní člověk. Infrastruktura maloměsta vám nabízí všechno, co potřebujete. Zůstávám tedy zatvrzelý Nymburčák, i když pro člověka zasaženého estetickým vnímáním je to někdy utrpení.
Sledoval jste už v mládí filmy a zajímala vás jejich výprava?
Pokud tím hledáte filmaře, který dětství strávil v kině a vše směřovalo k jeho budoucí profesi, tak to nejsem ten případ. Nějaké náznaky mé budoucí profese bych spíše hledal na „zušce“, kde jsem navštěvoval kreslení. Pokud jsme nedrhali (vázání nití a šňůrek – pozn. red.), jak předepisovaly osnovy, ale vzali stojany a vyrazili do plenéru, tak mě to moc bavilo.
Přesto jste se rozhodl pro studia na ČVUT. Proč?
Ano, vystudoval jsem ČVUT, obor vodní hospodářství a vodní stavby. A důvod? Představte si klasický model mladého člověka v osmdesátých letech. Doba byla tak vymknutá, že si při vzpomínkách na ni přeji, aby se už nikdy nevrátila. Seberealizace nestraníků tehdy probíhala mimo zaměstnání. Miloval jsem cestování, skauting a hory. Jezdil jsem do rumunských hor, hledal amfory v Černém moři, sjížděl deltu Dunaje. Vzdělání a kariéra šla trochu stranou. Na škole jsem však získal mnoho životních kamarádů a prožil krásná bohémská léta. Naučil jsem se také technické kreslení, které se mi hodilo v budoucí profesi.
Kdy tedy nastal ten zlom a vy jste se začal věnovat výhradně scénografii a výpravě?
Po změnách v roce 1989 jsem dokončil školu a dost intenzivně přemýšlel, co se sebou. Bylo mi jasné, že v práci, která mě nebude bavit, se utrápím. Bolševik už nestál v cestě. Bylo jen na mně co dál; to byla svoboda. Měl jsem štěstí. Při civilní službě jsem si chodil přivydělat do projekční kanceláře a tam potkal architekta Františka Vokřála, který tenkrát pracoval na filmu Krvavý román. Pomáhal jsem rozkreslovat dekorace podle jeho návrhů a on mi nabídl další spolupráci. Dostal jsem se na Barrandov a postupně od asistenta k samostatné práci.
Co má vlastně scénograf na starosti a jak významnou roli při natáčení hraje?
Ta otázka zní jednoduše, ale odpověď taková není. Každý ví, že kameraman má kameru a točí, režisér vede herce a režíruje, střihač materiál dává dohromady a stříhá. Ale také je potřeba vytvořit prostředí, kde se film odehrává. A to je práce scénografa, který se podílí na výtvarné stránce snímku. Hledá a upravuje prostředí pro natáčení. Jeho nejbližším spolupracovníkem je režisér, kameraman a kostýmní návrhář. Společně vytváří takzvanou mizanscénu, tedy to, co vidíme na monitoru. Režisér zaranžuje záběr s herci, kameraman zarámuje a nasvítí obraz a vše ostatní, co v obraze vidíte, je prací scénografa. Ten má k dispozici tým, jehož nedílnou součástí je výprava, která zajišťuje rekvizity.
První film, na kterém jste se v roce 1998 podílel v roli scénografa, byl Lebensborn – Pramen života. Šlo o příběh české dívky odkrývající skrytou tvář zrůdného nacistického programu. To nebylo zrovna jednoduché téma.
To určitě ne. Lebensborn režíroval Milan Cieslar podle scénáře Vladimíra Körnera. Krásný scénář, dobovka, ale také docela těžké téma pro debutanta. Dodnes si pamatuji na výraz scenáristy Körnera. Když jsme se setkali, tak se zhrozil. A hned se ptal režiséra, jestli by to nemohl dělat někdo starší. Tehdy mi bylo teprve třicet (úsměv).
Hned několik filmů, na kterých jste se podílel, je zasazeno do období druhé světové války. Předpokládám, že jejich výprava je složitější než těch ze současnosti.
To bych neřekl. Je to sice pracnější, ale udělat dobře a s výtvarným přesahem film ze současnosti je možná ještě těžší. V každém případě u dobového snímku máte větší možnosti. Producent předem počítá s náročnou výpravou. Základní stylizaci máte vytvořenou dobou, což je dobrý základ.
Jedním z vašich nejvýznamnějších válečných snímků je Svěrákův Tmavomodrý svět.
Byl to po všech směrech náročný projekt. A hned několikrát odložený. Honza Svěrák odmítal scénáře z Hollywoodu a rozhodl se natočit vlastně zakázané téma o českých letcích ve službách britského letectva RAF...
... proč zakázané?
Film totiž počítal s obřím rozpočtem a diváckým nezájmem v zahraničí. Nerad tak čtu názory některých kritiků, že snímky Jana Svěráka jsou kalkul. Honza sice bere film jako showbyznys, ale nikdy netočil nic, co by ho nebavilo. Peníze na natáčení se sháněly dost těžko. Producentům ze zámoří připadal paradoxně rozpočet na takový film nízký a nevěřili, že je možné za takové peníze snímek podle scénáře natočit. A tak ho odmítali finančně podpořit. No a nakonec si vyrobili vlastní Pearl Harbor s velmi podobnou zápletkou...
Podílel jste se i na Nabarveném ptáčeti, které letos ovládlo České lvy. Jak jste se k tomu dostal?
To se musím vrátit do historie. Vzpomínám, jak mi v roce 2002 zavolal režisér Václav Marhoul a říká: ,,Dostal jsem na vás doporučení od scénografa Ondřeje Nekvasila. Připravuji film Mazaný Filip, mohli bychom se vidět?“Tak jsem se s ním seznámil a po filmu Tobruk jsme pokračovali až k Nabarvenému ptáčeti.
Kývl jste mu na nabídku dělat Nabarvené ptáče hned?
Předloha mě natolik vyděsila, že jsem dlouho váhal. S tématem jsem se srovnal až při pobytu na Ukrajině. Dohlížel jsem na stavbu dekorací a hodně četl o historii tohoto koutu světa. To, co popisuje Jerzy Kosiński v knize, je jen lehký odvar toho, čeho je člověk schopen. A nejen na východě Evropy.
V knize i ve filmu se objevuje jedna mystická rekvizita – takzvaná kometa. O co vlastně jde?
Je to nádoba s otvory, ve které se pod vrstvou mechu uchovávají žhavé uhlíky. Tenhle skvostný výtvarný prvek, který mi více seděl do raného středověku, jsem přisuzoval Kosińského fantazii. Složitě jsem místnímu rekvizitáři vysvětloval, co musíme vyrobit. Ale nebylo to nakonec ani potřeba. Znal to od svého dědy, který mu o kometě vyprávěl.
Jak byste popsal režiséra Marhoula?
Jakmile se mi na mobilu objeví jméno Václav Marhoul, zbystřím. Je jasné, že nebudeme mluvit o počasí, ale o něčem dost mimořádném. Pamatuji, jak mi jednou volá a říká: „Honzo, potřebuji tvůj pas, poletíme do Libye na první obhlídku, připravuji film Tobruk.“Za týden jsme stáli na letišti s vízy do Libye. Následoval Egypt, Sýrie, Maroko a Tunisko. Když chce něco udělat a je o tom přesvědčený, tak to i udělá. To byl také případ „ptáčete“. Teď si vybavuji, jak mi před natáčením volal a povídá: „Honzo, udělej si čas, poletíme do Kyjeva. Mám tam první schůzky s koproducenty na Ptáče. Potom se přesuneme do Lvova na konzulát, kde se o nás postarají, a my obhlídneme Zakarpatí.“Tak takový je Václav Marhoul a jeho genialita.
Mluvil vám do scénografie hodně?
Společnou řeč jsme hledali především při obhlídkách míst před natáčením. Měli jsme čas ujasnit si naše představy. Viděli jsme zapadlé vesnice v Zakarpatí, skanzeny v Polsku nebo ve Lvově. Tam se rodila představa o podobě dekorací. Po zmapování lokalit jsme si už vzájemně rozuměli a nebylo třeba do natáčení zvlášť zasahovat.
Nabarvené ptáče je vlastně „roadmovie“, ve kterém se hlavní hrdina nikdy nevrací na stejná místa. To pro vás muselo být dost složité.
Ano, bylo náročné vytvořit pro každou epizodu nové dekorace. A také vyhovět scénáři, který vycházel z knihy. Třeba když chlapec připluje na kládě k mlýnu. Zní to jasně, ale jak se úzkým mlýnským náhonem přes česle
(zařízení sloužící k zachycení plovoucích, hrubě rozptýlených nečistot – pozn. red.)
dostane až k mlýnskému kolu? Řešením byl říční mlýn. Podobné jsou však jen na Dunaji, takže jsme museli absolvovat obhlídky na Slovensku a vybrat nejvhodnější lokaci. A také dostavět stavení mlynáře a interiér postavit v ateliéru.
Čekal jste, že Nabarvené ptáče bude mít u diváků takovou odezvu?
To se nedá říct. Film šel od začátku proti všem pravidlům a požadavkům současné kinematografie, až ho nakonec začali přirovnávat k filmové klasice ze šedesátých let. Volba černobílého materiálu, minimum dialogů, důraz na obrazovou stránku a vyprávění, to vše z něj vytvořilo zjevení nejen v Česku. Pro kritiku byl ale těžko uchopitelný.
Pravidelně sbíráte České lvy, letos jste si odnesl už čtvrtého. Jsou čeští scénografové uznávaní i ve světě?
Myslím, že ano. Díky zahraničním štábům, které sem přijíždějí, se dostávají do povědomí. Nedávno zesnulý scénograf Martin Kurel je například nositelem francouzského ocenění Cesar, obdoby našich Českých lvů. Ondřej Nekvasil, držitel ceny Emmy, momentálně pracuje jako produkční designér na fantasy seriálu Kolo času. A výtvarnice Nora Sopková byla za film Králíček Jojo nominována na Oscara.
Jak je na tom filmový průmysl v době pandemie koronaviru a co vás letos čeká za projekty?
V létě by měl do kin přijít film Zátopek, na kterém jsem pracoval. A uvidíme, co přinese budoucnost. Zahraniční štáby odletěly posledním spojem domů a filmový průmysl momentálně stojí. Držme si palce, ať se vše rychle přežene a nezůstaneme tu s kometou v ruce…