SENIOŘI A KARANTÉNA
Jak starší lidé zvládají situaci, jak nejlépe čelit izolaci a co prospívá duševní pohodě. Rozhovor s psychiatrem Janem Cimickým.
Psychiatr Jan Cimický přijímá ve své ordinaci v pražském Centru duševní pohody Modrá laguna i první „oběti“koronavirové pandemie. Osoby, na které existenčně doléhají události anebo přicházejí o práci. Podle něj jsou na tom nyní paradoxně lépe senioři. Představují sice zdravotně nejohroženější skupinu, ale jsou z minulosti na horší chvíle trénovaní a tím odolnější proti stresu.
Pozorujete, že by nyní přibývalo duševních poruch?
Nemyslím si, že by aktuální situace prozatím výrazně měnila profil našich pacientů. Obecně se dá říct, že lidé, kteří již dříve trpěli úzkostnými poruchami či fobiemi, mají teď obtíže větší. Někteří se bojí vycházet z domu, jezdit dopravními prostředky, takže se raději omluví a nepřijdou na kontrolu. Proto teď máme mnohem víc telefonátů. Hlásí se i noví lidé, kteří kvůli pandemii přišli o práci či nemohou vykonávat své řemeslo. Například provozovatelé hospod. Přišla i zdravotní sestra samoživitelka, která jezdí jako „pendler“do Německa, má tady malé děti a nevěděla, co si při karanténě počne.
Pomůže jim pouhé slovo? Existenční těžkosti za ně přece nevyřešíte.
To opravdu ne, ale fungujeme dál a naplno, protože cítíme, že psychická podpora je v krizi důležitá. Paradoxně nejhůře snášejí situaci lidé středního věku. Senioři, zajištěni důchodem, mají pocit určité jistoty a jsou na tom teď překvapivě mnohdy lépe. Ale jde jen o první postřehy, vše se může ještě vyvíjet jinak.
Virus sice seniorům nesnížil životní úroveň, ale pořád se o nich mluví jako o ohrožené skupině. Copak to nepůsobí na jejich psychickou kondici?
Působí, ale jejich ohrožení je dáno především křehkostí psychiky a často řadou zdravotních potíží. Daleko hůř snášejí situaci třeba adolescenti, kteří nemají žádnou zkušenost s větší nepohodou. Naopak starší lidé zažili nejrůznější životní peripetie, leckdy na ně dopadaly události vyplývající z politických konfliktů, někteří ještě pamatují druhou světovou válku. Jsou také zvyklí na určitou disciplínu, což nyní mohou dobře zúročit.
Dobře, ale mnozí jsou odtrženi od svých blízkých a trápí je osamělost. Co těmto lidem doporučujete?
Nemám po ruce žádné zázračné řešení, pouze vycházím ze životních zážitků. Senioři uzavření v domácím prostředí například mohou psát svým blízkým dopisy, což je forma komunikace, která patřila do jejich světa. Někdo si může psát deník nebo si zapisovat vzpomínky, jiný se může zaměstnat tříděním knih v knihovně. Kolikrát si přece říkáme, že se do něčeho takového pustíme, až bude čas, a ten teď nastal. Každá aktivita je lepší než dokola sledovat zpravodajské pořady v televizi. Ale za zřízení kanálu TV3 Českou televizi opravdu chválím. Starší lidé si tam mohou oživovat vzpomínky na pořadech typu Televarieté, kde se setkávají s oblíbenými osobnostmi, které je provázely v jejich předchozím životě! A řekl bych, že lidé v seniorském zařízení jsou na tom teď lépe než ti, kdo jsou v současnosti zavřeni mezi čtyřmi stěnami svého domova.
Protože kolem sebe mají jiné lidi?
Ano, tam probíhá permanentní komunikace, jednak s pečovateli, jednak s ostatními klienty. Domovy seniorů jsou teď sice jakousi obleženou tvrzí, ale ti uvnitř vědí, že nepřítel je tam venku a oni jsou před ním chráněni. Klid jim dodává i vědomí, že pokud se cokoliv stane, pomoc je po ruce.
Specifickou skupinou jsou klienti domovů se zvláštním režimem, často hodně staří lidé s různými typy demencí, někteří ležící. Ti hrozbu zvenčí asi už příliš nevnímají.
Je to tak. Tam je na prvním místě udržet jejich lidskou důstojnost a stimulovat jejich fyzické a psychické možnosti. Rozhýbat je, nabízet jim různé aktivity a dát možnost realizovat jejich návyky a rituály, aby si tolik neuvědomovali ztrátu kontaktu s blízkými.
Jako primář Centra duševní pohody zajišťujete péči v jednom takovém zařízení – v Mlékovicích u Kolína. Jak se tam daří zmírňovat stesk klientů třeba po dětech?
V zařízení Clementas, kam pravidelně dojíždíme, nabízíme seniorům spoustu zájmových činností. Ergoterapeutky s nimi tvoří jednoduché výtvarné práce. Zrovna včera při vizitě jsem si všiml na nástěnce výstavky jejich obrázků. Byly tam nakreslené lahve, které měli klienti po způsobu trosečníků pomyslně hodit do moře s nějakým symbolickým obrázkovým vzkazem. Někdo nakreslil kytku, další srdíčko, a jeden z nich bez okolků lahev alkoholu s vinětou Fernetu, asi jako vzpomínku na někdejší oblíbený nápoj. Takové věci vytvářejí rovnováhu mezi světem uvnitř a světem venku. Pomáhají přečkat dobu, než tam zase budou moci přicházet návštěvy.
Nakolik dokáže klientům telefonický kontakt nahradit ten osobní?
Někdy hodně. Jsou klienti, kteří si telefonují s blízkými několikrát za den a nestrádají. Jiní už kvůli zdravotnímu stavu telefonovat nedokážou. V domově ale nežijí v nějaké sociální bublině, sledují v televizi filmy pro pamětníky, seriály, poslouchají televizní stanici Šlágr. Jeden z klientů hraje na kytaru a ostatní s ním zpívají. I to je jakýsi návrat k zážitkům.
Netraumatizuje neprodyšné uzavření domovů spíš potomky těch nejstarších a nemocných klientů? Nebojí se, že se s nimi třeba ani nebudou moci rozloučit?
To se bohužel může přihodit, ale blízcí jsou vesměs rozumní. Nikdo nedokáže předvídat události kolem pandemie. Obávám se, že se domovy seniorů budou otevírat světu až mezi posledními.
Vnímají současnou situaci klienti s Alzheimerovou chorobou či ti, kdo trpí jiným typem demence, jinak?
Samozřejmě vždy záleží na formě, druhu a fázi nemoci. U aterosklerotické demence mívá člověk v určitých intervalech světlé chvilky, takže si leccos uvědomuje, což ovšem může být paradoxně traumatizující. Alzheimerova demence je způsobena degenerací mozkových buněk a tam se pacient zhoršuje kontinuálně. V Mlékovicích jsou i lidé s jinými diagnózami a poškozením mozku, nejčastěji mezi 80. a 90. rokem.
To jsou ti, kteří nejčastěji potřebují psychiatrickou péči?
Tu potřebuje většina klientů. Stejně tak jsou pod dohledem a v péči psycholožky. U těžkých případů je úspěchem, když začnou alespoň jednoduše komunikovat.
Máte nějaký konkrétní příklad?
Jeden z mužů v Mlékovicích prodělal mozkovou příhodu a byl přijat s následnou afazií, což je stav, kdy člověk přesně ví, co chce říci, ale nedokáže se vyjádřit a nikdo mu nerozumí. To v něm probouzelo agresi. Zlepšil se, když se začal učit znovu mluvit podle slabikáře. Během měsíce už dokázal říct několik vět. Teď čeká na vizitu, aby se mohl pochlubit a předvést s nějakou novou větou.
Říká se, že ve stáří se zvýrazňují špatné vlastnosti, je to pravda?
Bývá tomu tak. Špatné vlastnosti člověk kolikrát během života potlačuje, ale s léty korekce přestává fungovat. Víc se projeví hašteřivé a nesnášenlivé povahy. Někdo naopak stárne do laskavé moudrosti, ale nejčastěji to bývá něco mezi tím. Stárnutí může přivodit i změnu osobnosti.
Stále platí, že starší lidé mají zábrany přijít k psychiatrovi, protože dříve se to takříkajíc nenosilo?
Pro mnohé je to pořád stigma, ale situace se zlepšuje. V našem pražském Centru duševní pohody se v souladu s moderní psychiatrií snažíme, aby tady příchozí měli pocit určité civilnosti a nenarazili na studené medicínské prostředí. Máme tam obrázky na zdech, slyší relaxační hudbu. A když vidí nepořádek na mém stole, pomyslí si: Vida, on taky není dokonalý. Odblokují se, spadne z nich nervozita.
Jedna z množství knih, které jste napsal, nese název Sám proti stresu. Dá se z ní vytěžit něco pro současnou situaci?
V té knížce jsem popsal asi deset signálních příznaků, které vedou ke stresovému selhání. Současná pandemie jistě jednou ze zátěžových situací je a záleží na osobnosti člověka, jak se s ní popasuje. Někoho může pohltit, chytí ho jako do pavučiny a následkem jsou nejrůznější zdravotní komplikace. Poruchy spánku, podrážděnost, poruchy koncentrace pozornosti, stavy únavy anebo třeba i záchvatovitá chuť na sladké… Existuje ovšem také eustres, který nás naopak posiluje. Drží nás pohromadě.
Podle jednoho aforismu je stáří jedinou cestou k dlouhému životu. Co je podle vás klíčem k dobrému stárnutí?
On to za mne už krásně formuloval Jan Werich: Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl, a když byl a je, tak má být to, co je, a nikoliv to, co není, jak tomu bohužel v mnoha případech je. Líbí se mi i postřeh Horníčkův, který o stáří říkal, že s věkem přichází moudrost – ale někdy přichází stáří samo.
Píšete knihy, překládáte, moderujete v rozhlase a to všechno vedle práce psychiatra. Není to oproti pasivitě už nezdravá druhá krajnost?
Snad ne. Člověk by měl tančit tak rychle, jak dovede, ne? Knihy píšu víceméně z pudu sebezáchovy. Medicínská práce je vyčerpávající, setkávám se s lidským zármutkem, a co si budeme povídat, ne každému mohu pomoci. Nemůžu člověku vrátit milovanou bytost, která zemřela. Ale jako autor mohu konat zázraky.
Ptala jsem se proto, že také vy už patříte do ohrožené skupiny seniorů 70+.
Já si to nepřipouštím. Chráním se jako ostatní, dodržuji všechna pravidla, ale normálně pracuji. Mnohokrát jsem si ověřil, že člověk nesmí psychicky zlenivět, jinak začne degenerovat.